0:00
0:00
Téma28. 6. 201516 minut

Výročí upálení: Co Čech, to husita

Jak se zrodila revoluce, která obrátila dosavadní řád vzhůru nohama

Upálení Jana Husa v Kronice kostnického koncilu Ulricha Richentala
Autor: repro Národní knihovna České republiky

Jako připomínku úmrtí Jana Husa odemykáme následující text, jenž vznikl u příležitosti 600. výročí jeho upálení. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Na začátku byl vcelku korektní rozsudek nad jedním knězem. Na konci nevídaná vzpoura celé země a vleklá válka. Jak se vlastně z upálení mistra Jana Husa před 600 lety zrodila revoluce, která obrátila dosavadní řád vzhůru nohama, vyděsila celou Evropu a navždy změnila české dějiny? Odpověď můžeme hledat ve čtyřech nenápadných letech po Husově smrti.

↓ INZERCE

Dějiny husitství mají své slavné milníky, jejichž data se děti učí ve školách nazpaměť. Kutnohorský dekret, který vyhnal z pražské univerzity cizojazyčné vzdělance, Husovu popravu na kostnickém koncilu. Pražskou defenestraci, založení Tábora, vítěznou bitvu na Vítkově nebo závěrečnou porážku u Lipan.

Někde uprostřed těch dramatických let se ale skrývá období mnohem méně nápadné, o to však zásadnější. Začalo právě před 600 lety, kdy mistr pražské univerzity a kněz Jan Hus odmítl před církevním tribunálem v Kostnici odvolat své reformní názory a na břehu Rýna se pro něj začala stavět hranice.

O 600 kilometrů dál v Praze se v té době se smrtí tvrdohlavého kazatele už trochu počítalo. Zprávy, které z Kostnice přinášeli poslové, naznačovaly, že mistr Jan neustoupí a porotě nezbude než prohlásit ho za kacíře s jediným možným vyústěním.

V českých zemích ovšem tehdy nikoho ze šlechticů ani měšťanů nenapadlo, co může blížící se poprava jednoho kněze způsobit. Že budou stačit pouhé čtyři roky a éra, jejíž reformní duch se projevoval hlavně jiskřivými disputacemi vzdělanců o povaze církve, se promění v rozvrat stávajících pořádků a vyhlášení neposlušnosti autoritám, které středověk považoval za svaté.

Ostatně, když se důkladně díváme na roky 1415–1419, z nichž vyrostla husitská rebelie, ani dnes tomuto společenskému pohybu úplně nerozumíme. Revoluce se slévala z nenápadných potůčků, takže ještě pár metrů před soutokem si málokdo uvědomoval, že tahle řeka bude strhávat ty nejbytelnější hráze. Jako všechny velké příběhy dějin má zrození husitství nejen svou nevyhnutelnou logiku, ale i neuchopitelnou záhadnost.

Cesta bez ochrany

Kněz a mistr pražské univerzity Jan Hus odjížděl na podzim roku 1414 na církevní koncil do Kostnice jako svobodný muž. Tři roky předtím byl už sice kvůli svým názorům v nemilosti římské církve, takže nesměl kázat v Praze a své myšlenky šířil mezi jihočeskými venkovany. Ochranu pro tuhle cestu mu ale zajišťoval glejt římského krále Zikmunda. Výřečný kazatel, jenž dostal na koncil předvolání kvůli podezření z kacířství, si tak podle všeho představoval, že s kardinály povede učené rozpravy, na jaké byl zvyklý z prostředí pražské univerzity.

Koncil měl ostatně důležitější věci na práci než jeho případ. Autorita církve se drolila, protože pozici její hlavy si v té době nárokovali hned tři různí papežové. Pro středověké Evropany byla přitom církev zásadní institucí, jež jim měla zajistit spásu a věčný život. Král Zikmund prosadil svolání sjezdu předních teologů a hodnostářů proto, aby tohle schizma vyřešil a vrátil kontinentu jeho nejdůležitější jistotu.

Kostnický koncil (Kronika U. Richentala) Autor: repro Národní knihovna České republiky

Zrození husitství má svou jasnou logiku, ale i neuchopitelnou záhadnost.

Zrození husitství má svou jasnou logiku, ale i neuchopitelnou záhadnost.

Proces s Husem rozhodně neměl být zlatým hřebem koncilu, spíše doprovodnou akcí. Na místě ale události nabraly jiný směr. Kardinálové dali králi najevo, že v Kostnici rozhoduje církevní právo, a navzdory královu slibu Husa nechali zatknout. A když pak na jaře následujícího roku hrozilo, že se koncil rozpadne kvůli útěku jednoho ze tří konkurenčních papežů, využili případ českého kacíře jako agendu, která udrží účastníky pohromadě.

Proces náhle získal na důležitosti a pro Husa se nevyvíjel dobře. Kardinálové podle dostupných informací neměli zvláštní touhu kněze popravit, spíše doufali, že své názory během slyšení odvolá. Kazatel sice při své obhajobě taktizoval a snažil se přímo nehlásit k odkazu zavrženého anglického reformátora Johna Wycliffa, což mu bylo vyčítáno, zároveň ale své myšlenky odmítal odvolat. Začátkem léta  bylo jasné, že případ nevyhnutelně směřuje k hranici.

Dnešní člověk tíhne k tomu vidět upáleného kazatele jako nevinného mučedníka své pravdy. To samozřejmě platí, nicméně optikou raného 15. století Husova kauza vypadá složitěji. Nemalá část nauky českého kazatele – třeba jeho učení o odpustcích nebo texty o právu vzepřít se autoritě církve – skutečně tehdejší definici kacířství naplňuje. A trest upálením v takovém případě vyměřovala církev celkem běžně. Husovým případem se zabývala elita tehdejších teologů, obviněnému dopřála tři veřejná slyšení a mnozí současní historici považují jejich rozhodnutí z hlediska tehdejšího církevního práva za korektní.

Čeští šlechtici si to ovšem v roce 1415 nemysleli. V době, která neznala ještě ani knihtisk, se zpráva o Husově upálení dostala do země asi s měsíčním zpožděním na začátku srpna. Dobové prameny se nezmiňují o žádných lidových bouřích, jisté však je, že rozsudek nad charismatickým kazatelem, jenž měl řadu přátel i na dvoře českého krále Václava IV., rozrušil právě část šlechticů, kteří s jeho reformními myšlenkami sympatizovali.

V Betlémské kapli se tedy koná smuteční tryzna a necelé dva měsíce po popravě 2. září 1415 se urození muži scházejí, aby proti rozhodnutí koncilu sepsali protestní list. Na osmi pergamenech najdeme celkem 452 pečetí pohoršených českých a moravských šlechticů. A podobný počet jich následně zakládá svaz, který si jako první v dějinách později vyslouží přívlastek „husitský“.

Netrvá dlouho a podobně se spojuje i katolická šlechta věrná kostnickému koncilu. V zemi se poprvé formálně organizují opoziční síly, které dělí náboženský spor.

Kalichem ke spáse

Abychom lépe pochopili dění následujících let, je třeba některé potůčky slévající se revoluční řeky sledovat pozorněji. České země prožívají v raném 15. století zvláštní éru, již charakterizují politické souboje emancipovaných šlechticů s oslabeným králem, úpadek církve, která celkem nepokrytě ždímá z věřících peníze, a zároveň mírně vyšinutá atmosféra očekávání blížící se apokalypsy.

Po rozkvětu v době Karla IV. se za vlády jeho syna Václava IV. zhoršily hospodářské poměry (dnes bychom mluvili o recesi) a zemí prošlo několik morových epidemií. Středověký člověk měl tendenci interpretovat pozemské dění skrze náboženství a v turbulentní době cítil znamení, že se věci nevyvíjejí, jak by měly. Za hlavní smysl pozemské existence bylo považováno dosažení spásy, a jak se poměry v církvi zhoršují, ve věřících roste úzkost, že hamižní a zhýralí kněží nedokážou tuto objednávku naplnit.

Nespokojenost zrodí celou řadu kritiků a reformátorů, žádajících nové pořádky. Od teologů-intelektuálů Husova typu přes různé sekty volající po návratu k asketickým kořenům křesťanství až po potulné kazatele hlásající všechno možné. Šíří se představa, že dějiny se blíží ke konci a již brzy nastane poslední soud. V rozjitřené atmosféře jsou tak lidé náchylní uvěřit novým „zaručeným“ způsobům, které mají vést ke spáse. Venkovští kazatelé tak v rozporu s církevními pravidly slouží mše na mezích, křtí děti v rybníce nebo zavrhují uctívání svatých. Nejúspěšnější novotou, která vdechne husitskému hnutí jednotící princip, se ale stává přijímání z kalicha.

Zajímavé je, že samotný Hus, na něhož se vyznavači kalicha budou nejvíc odvolávat, s ním má jen málo společného. Přijímání podobojí, při němž laičtí věřící dostávají v duchu symboliky Kristovy poslední večeře svátost hostie i vína (coby tělo a krev Páně), se v církvi běžně praktikovalo až do 13. století. Pak se kalich stal výsadou kněží, pro laiky zůstala vyhrazena pouze hostie. Návrat kalicha do náboženské praxe začal v Čechách prosazovat Husův přítel Jakoubek ze Stříbra až v roce 1414, nedlouho před mistrovou cestou do Kostnice. Sám Hus se k němu stavěl spíš zdrženlivě.

Po smrti v plamenech se ale přijímání z kalicha rychle šíří jako zásadní požadavek nového hnutí. Jde o jednoduchý úkon, kterému rozumějí obyčejní věřící, a zároveň dokonale symbolizuje žádoucí nápravu církve. Vrací rovnost mezi kněze a prosté věřící, je připomínkou nezkalených počátků církve. A v neposlední řadě také skvěle funguje jako symbol na praporech.

Ve společnosti hladové po spáse se velmi rychle šíří přesvědčení, že právě přijímání z kalicha je způsobem, jak si zajistit budoucí spásu. A že je třeba tohle právo rázně vymáhat.

Už během podzimu roku 1415 tak reformisté v Praze i dalších městech obsazují katolické fary, vyhánějí z nich katolické duchovní a nahrazují je vyznavači kalicha. A venkov nezůstává pozadu. Zejména v oblastech jižních a východních Čech, kde se uchytily myšlenky Husa a dalších podobných kazatelů, reformní šlechtici zavádějí přijímání z kalicha na svých panstvích. Jinde k němu vesničané sami donutí svého faráře fyzickým násilím.

Během pár měsíců se náboženská mapa v zemi promění, v Praze a dalších oblastech náhle převažují kališnické svatostánky. Na poměry středověku, jehož jediným masmédiem byly kazatelny a lidová shromáždění, je až neuvěřitelné, že stačila tak krátká doba, aby česká vášeň pro kalich vážně narušila monopol římské církve.

Hra krále Václava

A ta samozřejmě protestuje. Koncil v Kostnici, který se v době papežského schizmatu pasoval na hlavní věroučnou autoritu, podávání z kalicha zakázal už na jaře 1415 a české výstřelky se mu ani trochu nelíbí. Nad vzpurnou Prahou vyhlašuje církev klatbu, takže žádné konané bohoslužby nebo udělené svátosti oficiálně neplatí.

Král Zikmund opakovaně naléhá na svého bratra Václava IV., ať v zemi zjedná pořádek a obnoví monopol římské církve. Český král ale k sílícímu rozkolu ve společnosti přistupuje velmi pasivně a zasahuje do něj jen málo.

Král Zikmund (Kronika U. Richentala) Autor: repro Národní knihovna České republiky

Rychlý příklon českých zemí k nové podobě křesťanství tak kromě lidové náboženské horlivosti zapříčinil i pragmatismus hlavních hybatelů středověké politiky. Václav IV. zdaleka není tak silnou postavou, jako byli jeho předchůdci. Slabý král správu českých zemí v minulosti příliš nezvládal, takže šlechtici posílili své pravomoci, dvakrát ho dokonce zajali a donutili přijmout jejich podmínky. Kromě urozených pánů mu konkuruje také církev a rychle rostoucí města. Trend šířícího se kališnictví tedy králi svým způsobem vyhovuje: oslabuje vliv církve i vzájemně soupeřící šlechty.

Během čtyř let následujících po Husově smrti tedy Václav IV. lavíruje mezi oběma stranami, častěji se přiklání k reformistům, občas pomůže katolíkům, hlavně když je tlak ze zahraničí příliš silný. A podobné hry hraje i řada šlechticů, ne náhodou nemalá část z nich během husitské éry nejméně jednou vymění stranu.

Z dnešního pohledu je pozoruhodné, jak málo tehdejší elita domýšlela, kam vývoj směřuje. O revoluci, diktaturu radikálů nebo vyčerpávající sedmnáctiletou válku spojenou s mezinárodní izolací nejspíš nikdo z nich nestál. Ale člověk středověku neuměl příliš předvídat a věci se vyvíjely překotně.

Jistou nápovědu, kam až mohou zajít, aspoň z dnešního pohledu, dávala bezpečnostní situace v zemi. K Václavově éře patřila vyšší míra násilí zejména na venkově. Ze zchudlých příslušníků nižší šlechty se tvořila tzv. lapkovská bratrstva, družiny, které přepadaly a okrádaly pocestné nebo loupily v menších sídlech. Občas tyhle bojůvky tajně pracovaly ve službách zámožnějších šlechticů na vyřizování osobních účtů. Vyrostla tu tedy poměrně velká skupina mužů, jejichž obživou bylo násilí, ostatně je pravděpodobné, že v jednom takovém bratrstvu získával zkušenosti i budoucí polní hejtman Jan Žižka z Trocnova.

Během oněch čtyř přechodových let se mnoho společenských změn odehrává nenápadně, aniž by si někdo zvlášť lámal hlavu s následky. Pražské souměstí postupně opouštějí němečtí obyvatelé. Husitství nestálo primárně na národnostním principu, jak se v 19. století snažili tvrdit obrozenci, ale fakt, že většina reformistů mluvila česky a většina Němců se hlásila ke katolíkům, stačil k tomu, aby ti druzí z obavy před možnou újmou z české metropole odešli.

Bitva husitů s křižáky v Jenském kodexu. Autor: Repro Respekt

Bylo otázkou času, kdy se nové hnutí vzbouří také proti vrchnosti.

Bylo otázkou času, kdy se nové hnutí vzbouří také proti vrchnosti.

Katolické kláštery a kostely stěhují své cennosti a knihovny do zahraničí v (oprávněné) předtuše drancování. A vůbec nejvíce na svém příklonu k husitství tratí pražská univerzita. V roce 1417 oficiálně podpoří přijímání z kalicha a stává se jakýmsi teologickým arbitrem nového proudu. Cena je vysoká: kostnický koncil a později papež pozastavují platnost jejích diplomů, takže následuje mohutný odliv studentů i pedagogů.

Zbraně pod kabáty

Je poslední červencová neděle roku 1419 a v rozestavěném kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě se shromažďuje obecenstvo k pravidelnému kázání svého oblíbeného kněze. Jan Želivský, kterého si přišli poslechnout, je charismatický a přitažlivý muž, o němž se v Praze hodně mluví. Obzvláště ženy mu visí na rtech.

Rád cituje bojovně naladěné starozákonní texty, brojí proti církevním zlořádům a také povalečům mezi obchodníky. Minulou neděli kázal o spravedlnosti, dnes si připravil plamennou řeč o tom, jak rychtáři a konšelé pronásledují věrné křesťany. Posluchači, mezi nimiž nechybí ani budoucí vojevůdce Žižka, tuší, kam jejich kazatel míří. Král Václav nechal nedávno v novoměstské radě vyměnit konšely, takže většina pánů města se dnes hlásí ke katolíkům. Dav nespokojeně přikyvuje a dostává se do ráže. Bystrý pozorovatel by možná správně odhadl, že dnešní kázání bude mít ještě dohru. Nejsou tu totiž úplně běžní návštěvníci kostela. Pod šaty mají schované zbraně.

Ona letní neděle definitivně zahájí husitskou éru, je ale vlastně logickým vyústěním sílícího napětí posledních měsíců. Během roku 1419 reformní hnutí sílí a na venkově se začínají konat tzv. poutě na hory, náboženská setkání pod širým nebem. Pro řadu obyvatel jsou to vůbec první příležitosti, kdy se dostanou za horizont své vesnice. Jejich zážitky umocňuje magická atmosféra kázání na vrcholcích a solidarita poutníků, kteří se vzájemně dělí o jídlo. Přijíždějí sem i vyznavači kalicha z měst, stoupenci Husova odkazu se propojují.

A také radikalizují. Zatímco v prvních dvou letech po kostnické popravě kontrolovala reformní vývoj hlavně vyšší šlechta, jejíž náboženský zápal chladily strategické zájmy a vštípený pocit zodpovědnosti, nyní přichází živelná fáze, v níž se ke slovu dostanou revolucionáři, jako je právě Jan Želivský. Kazatele podobného ražení znal dosud hlavně venkov, v Praze jeho burcování k revoltě a sociálně laděná kritika řemeslníků a obchodníků vyvolává kromě nadšení chudších vrstev také nevoli mezi bohatšími měšťany. Hnutí se začíná dělit na různé názorové proudy, které si už brzy přestanou rozumět.

Král Václav pod sílícím tlakem bratra Zikmunda počátkem roku zasáhne proti kališníkům tvrději než dosud. Přinutí je odejít z většiny pražských kostelů a také výrazně obmění radu na Novém Městě ve prospěch katolíků. Jeho kroky ale připomínají snahu zašpuntovat napěněnou láhev. Násilných excesů v poslední době přibylo a je jen otázkou času, kdy padne poslední tabu a nové hnutí se vzbouří nejen proti církvi, ale i světské vrchnosti.

Ta chvíle přichází právě po Želivského červencovém kázání. Radikální kněz dav nejprve vyzve k pochodu do kostela svatého Štěpána, odkud byl před časem coby kališník vykázán. Tam průvod vylomí bránu a Želivský podává svátost podobojí. Od Štěpána se shromáždění vydává k Novoměstské radnici. Už zdálky je slyšet hluk davu a konšelé v obavách vyhlížejí ven z oken. Vidí kališnickou zástavu, kterou nese v čele davu sám kazatel.

Dav se zastaví před branou a Želivský rozdává ozbrojeným mužům pokyny. Dobývají se do budovy. Některé konšely vyhazují z oken na nastavené bodáky, další ubíjejí na dlažbě před radnicí, jednoho umučí. Želivský přitom dává dobrý pozor, aby žádné z mrtvých těl nebylo okradeno o cennosti. Tohle má být politický vzkaz, ne loupežné přepadení. Husitská revoluce začíná.

Proč právě tady

Co bylo dál, tušíme z hodin dějepisu. Když se král Václav dozvěděl o povraždění svých úředníků, dostal z rozčilení mrtvici a za pár dní zemřel. Jeho bratra Zikmunda, jemuž měl trůn po právu připadnout, už čeští husité do země nepustili. Následoval první husitský politický program čtyř pražských artikul, založení Tábora, vznik polních vojsk. A následně dlouhá a krvavá válka, během níž se proti ozbrojencům se sudlicemi a palcáty postavila celá Evropa a ti postupně ztratili podporu i velké části české reformní šlechty. Výmluvně to dokládá fakt, že v čase závěrečné bitvy u Lipan už z původních 452 signatářů protestu proti Husovu upálení stála víc než polovina na druhé straně.

Husitství natrvalo ovlivnilo české dějiny. Na jedné straně přineslo společenský rozvrat, éru násilí a plenění klášterů, z níž kdysi významná Praha vyšla jako podezřelé provinční město a nadlouho jím zůstala. Na straně druhé předznamenalo evropskou reformaci, výrazně posílilo používání češtiny v zemi a také zavedlo jisté demokratické prvky v české společnosti. Šlechta a města zůstanou i po skončení kališnických válek sebevědomější ve vztahu k panovníkovi a aktivně se budou hlásit o svůj podíl na řízení státu.

Husitství dalo také české společnosti silný identifikační mýtus o vlastní výlučnosti, který ještě mnohokrát ožije – nejsilněji v čase národního obrození jako palivo emancipace vůči Němcům.

 Když se dnes za léty 1415–1419 ohlížíme, jedna věc zůstává nejasná – proč tahle ojedinělá vzpoura proti středověkému řádu vypukla právě v Čechách o 100 let dříve než všude okolo? „Náš nejvýznamnější znalec husitství František Šmahel se touhle otázkou důkladně zabýval, ale jednoznačnou  odpověď dát nemohl,“ krčí rameny historička a specialistka na 15. století Blanka Zilynská.

Česká situace totiž nebyla nijak výjimečná, podobné společenské předpoklady a reformní napětí jako u nás existovaly i v dalších okolních zemích. Možná jsou dějinné posuny opravdu někdy dílem souhry náhod. V českém případě se výbušná atmosféra v zemi dočkala zápalné jiskry v podobě popravy oblíbeného kněze. Vypukl požár, který dal českým dějinám natrvalo jiný směr, než měly předtím.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].