Virus a jeho dílo

Koncem loňského prosince onemocněl ve guinejské vesnici Meliandou dvouletý chlapec záhadnou nemocí. Měl horečku, zvracel a za dva dny zemřel. Jeho smrt nevyvolala žádnou zvláštní pozornost, stejně jako další podobné případy, které se začaly vyskytovat v okolí. Lékaři si mysleli, že je to zvláštní druh cholery, a trvalo celé tři měsíce, než si uvědomili omyl.

Ebola, tedy virus, který se rychle šíří, způsobuje horečnaté onemocnění a zabíjí až 70 procent nakažených, se nikdy předtím v západní Africe nevyskytla. Tříměsíční prodleva, během níž se choroba nerušeně šířila, je jednou z příčin, proč jsme dnes ve třech nejvíce postižených státech – Libérii, Sieře Leone a Guineji – svědky jedné z největších epidemií smrtonosné nemoci v moderních dějinách. Do začátku léta rostl počet nemocných v oficiálních statistikách relativně pomalu, pak ale epidemie přeřadila na vyšší rychlost. Do dnešních dnů zemřely více než tři tisíce lidí a celkový počet nakažených – momentálně přes sedm tisíc – prudce roste.

Vyspělý svět tomu dosud nevěnoval příliš pozornosti a to se teď může vymstít. První případ nemoci v USA ještě nemusí mnoho znamenat, ale jeho okolnosti jsou znepokojivé. Nakažený občan Libérie přiletěl do Spojených států 19. září a o pět dní později se u něj poprvé projevily příznaky choroby. Právě tehdy začal být nakažlivý, lékařskou pomoc však vyhledal až po dalších dvou dnech. A nejen to: z nemocnice ho nejprve poslali s horečkou domů, ačkoli nezatajil, odkud přicestoval. Víkend tedy ještě strávil v kruhu příbuzných a podle odhadů se od něj mohlo teoreticky nakazit asi 80 lidí.

„Vyhýbám se lidem, nepřijímám návštěvy. žiji osaměle, v podstatě sobecky.“
Jani Jallahová, mladá úřednice v Monrovii

Dojem, že se epidemii daří držet pod kontrolou, je naprosto mylný. Všechny dřívější vlny eboly postihovaly zapadlé, zalesněné oblasti střední Afriky, kde nakažení umírali dříve, než stihli nemoc roznést. To se teď změnilo: virus poprvé pronikl do měst a hustě osídlených chudinských slumů na západě kontinentu. Odhady zdravotnických organizací na příští měsíce předvídají desítky až stovky tisíc nakažených, nejkatastrofičtější předpověď vědců varuje dokonce před 1,4 milionu případů. A všichni ostatní si kladou znepokojivou otázku: existuje v tuto chvíli na planetě síla, která by epidemii dokázala zastavit?

Válečné dědictví

Scenárista katastrofických filmů by si stěží dokázal vymyslet lepší místo pro vznik nové epidemie, než je kopcovitá oblast na hranicích Libérie, Sierry Leone a Guineje. Zdejší lesy byly v devadesátých letech centrem bratrovražedných válek o moc nad bohatými ložisky diamantů. Lidé před boji utíkali přes hranice sousedních států, v minulých deseti letech se do svých mezitím vypálených vesnic vrátili a zkusili začít opět normálně existovat. Život, jenž se odehrává ve zdejším labyrintu stezek protínajících palmové lesy a malá pole s rýží a maniokem, probíhá mimo kontrolu centrální vlády.

Zároveň mluvíme o oblasti bohaté na dřevo, kde těžařské firmy mění krajinu a narušují po staletí udržovanou přírodní rovnováhu. Kaloni, létající savci příbuzní s netopýry, kteří jsou přirozeným rezervoárem viru eboly, se posunuli blíž lidským sídlům. Zda se někdo nakazil při návštěvě jeskyní, kde kaloni sídlí, nebo zda virus nejprve přeskočil na některé z volně žijících zvířat, která místní lidé loví a pojídají, se už nedozvíme.

Víme ale jistě, že dědictví dlouhé války je dodnes jednou z hlavních překážek snah o zastavení epidemie. Zdravotnickou infrastrukturu v Libérii i Sieře Leone nepřehledné konflikty téměř zničily. Vzdělaná elita utekla do zahraničí a během válek byly univerzity po většinu doby zavřené. V celé Libérii připadá jeden vystudovaný lékař na sto tisíc obyvatel (v Česku je to
360 lékařů). Z devadesáti procent negramotní obyvatelé odlehlých oblastí i nezaměstnaní osadníci městských slumů nevěří státním autoritám, a proto dlouho ignorovali jejich varování. Mají až příliš zažité násilí a krutosti páchané v minulosti uniformovanými složkami – a nic na tom nemění fakt, že se poválečným vládám v Libérii i Sieře Leone v minulých deseti letech podařil obrovský pokrok a oba státy vloni patřily k deseti nejrychleji rostoucím ekonomikám světa.

Jedním z epicenter choroby je dnes Monrovia, milionové hlavní město Libérie. Virus se sem rozšířil z popisovaného trojúhelníku Libérie, Guineje a Sierry Leone, odkud do metropole nejezdí žádné autobusy, ale jen přeplněné taxíky. V ojetých toyotách se na sobě pokaždé tísní sedm lidí: řidič, dva cestující sdílející místo spolujezdce a čtyři cestující na zadním sedadle. V tropickém horku a dusnu se jejich zpocená těla neustále dotýkají – a to je ideální prostředí pro ebolu, která se šíří tělesnými tekutinami, třeba právě potem. Poté, co se virus dostal do Monrovie, cyklus pokračuje: šíří se v minibusech městské dopravy, kde se tísní patnáct až dvacet cestujících, v centru města, jehož ulice jsou jedním hlučným a vždy hustě zalidněným tržištěm, na taxikářských motorkách, které jsou v místních zácpách nejrychlejším způsobem dopravy a kde jsou zákazníci a řidiči – obvykle mladí chlapci ze slumů – v neustálém fyzickém kontaktu. Obrovským problémem jsou pohřební rituály, při nichž se příbuzní dotýkají těl zemřelých.

Jednoduché řešení

Převeden do řeči čísel se náskok viru jeví skutečně znepokojivě. Podle analýz, publikovaných nedávno v odborném časopise The New England Journal of Medicine (jedním ze spoluautorů je Peter Piot, belgický mikrobiolog, který stál v roce 1976 u objevu viru eboly), lze epidemii zpomalit a posléze zastavit, pokud se podaří alespoň 70 procent případů izolovat od zdravých jedinců. V Sieře Leone se to však nyní daří jen u 40 procent, ačkoli země už vyhlásila karanténu, která omezuje pohyb více než milionu obyvatel; v Libérii se do izolace dostává dokonce pouze 18 procent nemocných. I tyto údaje jsou přitom nejspíš příliš optimistické, skutečný počet infikovaných může být podle odhadů až dvaapůlkrát vyšší, než uvádějí statistiky.

Virus je přitom ve srovnání s některými jinými chorobami relativně málo nakažlivý. „Má jistou výhodu – infikovaní lidé nejsou nebezpeční pro své okolí, dokud se neobjeví příznaky nemoci,“ vysvětluje Margaret Harrisová, mluvčí Světové zdravotnické organizace (WHO) pro epidemii eboly, která zvedá mobil přímo v sierraleonské metropoli Freetownu. Každého, kdo přijde do styku s ebolou, není tedy nutné okamžitě zavřít do karantény; stačí mu po tři týdny, což je maximální inkubační doba, každý den změřit teplotu a přeptat se ho na zdraví. Sierra Leone v půlce září vyhlásila čtyřdenní zákaz vycházení, během kterého zdravotníci obcházeli domovy a hledali nemocné.

Když už člověk onemocní, mělo by se mu v ideálním případě dostat péče na specializovaném oddělení nebo na improvizované klinice. Těch se v zemi, kde nefunguje státní zdravotnický systém, zoufale nedostává. V celé oblasti zasažené ebolou chybí podle výpočtů WHO téměř tři tisíce lůžek. Výsledkem je, že lidé umírají doslova na ulici. Na vlastní kůži to zažil belgický antropolog Pierre Trbovic, pracující pro Lékaře bez hranic. Týden stál u vrat přeplněné kliniky v liberijské Monrovii s úkolem odmítat nemocné, které lékaři uvnitř už prostě nemohli přijmout. „První tři dny hustě pršelo. Lidé byli promoklí na kost, ale přesto stále čekali u brány, protože neměli kam jinam jít. Dovnitř jsem nemohl pustit ani rodiče, kteří přijeli s malou dcerou,“ píše ve svém svědectví Trbovic. „O dvě hodiny později zemřela přímo před naší bránou.“

Podle Margaret Harrisové chce WHO řešit zoufalou situaci pomocí malých improvizovaných středisek péče, která by měla vyrůst v každé zasažené komunitě. Pro zajištění izolace a nejzákladnější péče postačí stan o čtyřech či pěti postelích. O pacienty, kteří trpí bolestmi, zvracením a průjmem, by se tu mohl starat třeba jediný zdravotník. Jenže i tato střediska vznikají pomalu: schází vybavení a nemá kdo školit místní lidi, kteří by v nich byli ochotni pracovat, často za cenu obrovské osobní oběti. Zdravotníkům hrozí nejen nákaza – dosud jich v oblasti zemřelo více než 200 –, ale i ostrakizace: jedincům, kteří přicházejí do styku s ebolou, se ostatní kvůli nebezpečí infekce začnou vyhýbat.

V pravý moment

Jak je vlastně možné, že se podobné scény mohou odehrávat ve 21. století, v podstatě za nezájmu okolního světa? Hlavní tíhu boje s ebolou dosud musely nést nevládní organizace, především zmiňovaní Lékaři bez hranic (ti mají v terénu přes tři tisíce spolupracovníků, z toho zhruba
250 cizinců) a Mezinárodní červený kříž. Současná katastrofa je nad jejich síly, zvlášť v situaci, kdy ve světě zuří ozbrojené konflikty od Ukrajiny přes Blízký východ až po Středoafrickou republiku a východní Kongo.

Uplynulé měsíce ukázaly, že neexistuje dostatečně silná globální organizace schopná zajistit rychlou a účinnou odpověď. WHO jí není; analyzuje situaci, vydává zprávy, doporučení a koneckonců také mobilizuje zdravotníky prostřednictvím své sítě GOARN, kterou pro podobné případy má. Dosud díky ní přijelo do Afriky bojovat s ebolou více než 400 externích pracovníků, což ale nestačí – z postižených zemí neustále znějí prosby o více nemocnic, lékařů a dalších zdravotníků schopných buď přímo pomáhat, nebo školit místní. Ukazuje se tedy, že WHO postrádá vlastní týmy lidí, polní nemocnice a lékaře připravené bleskově vyrazit do ohniska epidemie.

Světová zdravotnická organizace je tak spíše v roli prosebníka, který apeluje na vlády, aby pomohly. Reakce bývá plamenně zapálená, zůstává však často u slov. Většina vlád včetně české je ochotna pouze poslat peníze, případně dezinfekční prostředky a další vybavení „Všichni se z toho snaží vykoupit, nikomu se nechce posílat týmy zdravotníků. Epidemie se přitom dá zastavit jenom tím, že se postaví další desítky a stovky izolačních center,“ říká Pavel Gruber, ředitel české pobočky Lékařů bez hranic. Jeho žádost o vyslání polní nemocnice česká vláda odmítla s tím, že na to nemá dost peněz (více v rámečku).

Na výzvy OSN, WHO či nevládních organizací zareagovalo vstřícně jen několik zemí. Především Spojené státy, které mimo jiné slíbily poslat na pomoc 3000 vojáků a vybudovat 17 zdravotnických středisek hlavně v Libérii, zemi založené v 19. století osvobozenými otroky z amerického Jihu. Bude ale trvat týdny, než se masivní americká pomoc začne projevovat. Kuba vysílá do oblasti 460 zdravotníků, první mají po intenzivním školení dorazit počátkem října. Významně se chce ve své bývalé kolonii Sieře Leone zapojit i Británie, ve Guineji Francie a ve všech státech Čína, jejíž firmy byly v západní Africe v minulých letech vidět zvláště při stavbě silnic a těžbě nerostů.

Ani tato pomoc ale nebude stačit. Ze zmíněných téměř tří tisíc lůžek, která chybějí, by tohle všechno mělo zajistit jen asi třetinu. Peter Piot a další experti přitom varují, že nemocní mohou brzy přibývat mnohem rychleji než postele, takže se bude šíření epidemie dále zrychlovat. K naplnění zmíněného nejčernějšího scénáře, který vypracovalo americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a podle něhož může do 20. ledna onemocnět jen v Libérii a Sieře Leone téměř půldruhého milionu lidí, zřejmě díky mezinárodní pomoci nedojde. Důvod k optimismu přesto neexistuje. Do začátku listopadu může celkový počet nemocných vyšplhat na 20 tisíc, varují Piot a další experti, a to je konzervativní odhad.

Nejvhodnější chvíli k zákroku mezinárodní společenství už propáslo. Zkušenosti z Nigérie naznačují, že epidemii lze zastavit, pokud se zakročí včas. Představa, že virus pronikne do hlavního města Lagosu, kde žije 21 milionů lidí, mnozí ve slumech, byla naprostou noční můrou – a v červnu se naplnila, když na tamním letišti přistál na palubě linkového spoje úředník ministerstva financí v Libérii infikovaný ebolou. Nakazilo se 20 lidí, v současnosti je však rodící se epidemie minulostí. Zastavit ji pomohlo téměř 19 tisíc lékařských prohlídek potenciálně nakažených lidí, činnost desítek vyškolených epidemiologů, kteří se začali nebezpečí okamžitě věnovat, a dobře vybavené zdravotnické týmy cestující po celé zemi.

Nigérie, kde je lékařská péče v měřítcích západní Afriky na relativně slušné úrovni, dokázala tohle všechno rychle zajistit; Libérie či Sierra Leone toho schopny nebyly a mezinárodní společenství selhalo. Nemoc se tedy stává chronickým nebezpečím. Ebola už nejspíš v hustě osídlené západní Africe, kde nikdy dřív nebyla, zůstane, bude tu doutnat, opakovaně propukat a ohrožovat již tak dost vratký region i celý svět.

Konec stability

V Monrovii přitom nevládne žádná hysterie. Trhy jsou stále plné prodejců, jen je v ulicích méně provozu, protože jsou zavřené školy a do svého zaměstnání ve státních úřadech chodí jen nepostradatelní pracovníci. „Nejezdím hromadnou dopravou, ale jen svým autem, co nejčastěji si myji ruce, nepřijímám v práci návštěvy. Žiji prostě osaměleji a v jistém smyslu sobecky,“ říká do telefonu Jani Jallahová, čerstvě vystudovaná dvacátnice, která pracuje pro státní správu na největším předměstí Monrovie. Epidemii podle ní cítí všichni: „Cena pytle rýže, naší základní potraviny, stoupla o více než třetinu. Kvůli ebole klesá produkce na venkově, stejně jako dovoz. Pro chudé to začíná být vážný problém.“

Libérie, stejně jako ostatní postižené státy, cítí i dopady strachu okolního světa. Létají sem už jen dvě aerolinky, sousední země zavřely hranice, klesá námořní doprava. Práci omezili i těžaři zlata a železné rudy, kteří jsou pro zdejší ekonomiku a státní příjmy nenahraditelní. Zatím svým zaměstnancům platí mzdy, ale Liberijci se ptají, jak dlouho to vydrží. Ve vzduchu je obava, že další růst cen potravin a výpadky příjmů povedou ke vzpouře chudých lidí a k úplnému rozpadu už tak velmi slabých státních struktur, které vznikají po dlouhé válce, v níž zemřelo čtvrt milionu lidí.

Ekonomické dopady epidemie mohou být ještě bolestivější a trvalejší než současná humanitární krize: řada firem a obchodníků se mohou regionu bát a váhat s investicemi. V Libérii, jejíž hospodářský růst pravidelně překračoval sedm procent, se už začíná mluvit o propadu do recese. Respektovaný think tank International Crisis Group varuje, že „ebola může vyvolat politickou krizi, která zvrátí deset let trvající úsilí o stabilizaci západní Afriky“.

Češi proti ebole

Česká vláda schválila na pomoc mezinárodnímu boji proti ebole tři miliony korun na zdravotnický materiál. Podle ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka vláda zatím nepočítá, že by se nemocní v Africe převáželi k léčení do Česka. Na léčení tak závažné nemoci jsou podle něj k dispozici jen dvě akutní lůžka v pražské Nemocnici Na Bulovce. Češi nepočítají ani s vysláním polní vojenské nemocnice do některé z ohrožených afrických zemí. „Vláda s námi nic takového nekonzultovala. Každá mise je především politické rozhodnutí,“ říká mluvčí generálního štábu Jana Růžičková. Roční mise nemocnice by mohla vyjít až na miliardu korun, vše by musel schválit parlament a čeští politici mají za to, že země se dostatečně angažuje v misích v Afghánistánu, v Mali či v Somálsku (uvažuje se i o misi na Golanských výšinách).

– JS –

Ebolaje virové onemocnění, které se přenáší hlavně dotykem nebo kontaktem s tělesnými tekutinami či krví nakaženého. Vzduchem se nešíří. Každý infikovaný nyní nakazí v průměru dva jiné jedince. Příznaky jsou zvracení, horečka, průjem, bolesti hlavy a svalů, později vnitřní i vnější krvácení a selhávání orgánů.

Šíření epidemie by zastavila účinná vakcína, pokud by se podařilo proočkovat více než polovinu populace. Žádná však zatím není schválena k použití a v dohledné době nebude v potřebném množství k dispozici.

– MU –