Hus hájil vlastní názor jako málokdo z našeho národa

U příležitosti výročí smrti Jana Husa částečně odemykáme následující rozhovor, jenž vznikl k 600 letům jeho upálení. Současně připomínáme texty Co Čech, to husita a legenda mistra Jana.Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této situaci podpořit, staňte se předplatitelem nebo předplatitelem Respektu:

Z Jana Husa se stala jedna z klíčových postav národního a posléze i komunistického mýtu, a tak je těžké představit si ho jako člověka z masa a kostí. Díky poutavé monografii Františka Šmahela, předního evropského odborníka na středověk, už je to ale mnohem snazší. Ve své knize Jan Hus. Život a dílo dokazuje, že cesta českého kněze k pravdě a na hranici vedla přes mnohé jeho pochybnosti a rozpory. Jedno se však nemění: „Hus měl jako málokdo z našeho národa sílu hájit vlastní názor i za cenu smrti a jeho úsilí směřovalo k tomu, co naši praotcové nazývali obecným dobrem,“ říká František Šmahel.

Lze z dobových pramenů vyčíst, jestli měl Jan Hus smysl pro humor?

Hus rozhodně nebyl škarohlídem, často například žertoval o svém jménu. Když byl mladý, nebyl právě vzorem všech ctností. Hrál šachy, popíjel pivo, jako většina chudých chlapců toužil po dobrém zabezpečení ve službách církve. Neměl dokonce ani námitky proti prodeji odpustků, sám si je v roce 1393 dokonce za poslední peníze zakoupil.Jeho život by asi proběhl bez většího vzrušení, kdyby se v roce 1402 nestal kazatelem v Betlémské kapli. Tehdy začíná Hus postupně vystupovat jako historická osobnost.

Proč právě tehdy?

Tenkrát jako dnes univerzita poskytovala mladým mistrům jen almužnu. Česká kazatelna v Betlémské kapli Husovi přinesla nejen slušné zabezpečení, ale i životní náplň. Byla to kazatelna, kde mohl nejlépe uplatnit své schopnosti. Jeho oponenti, konkurenti a žalobci mu vyčítali, že rád pečoval o svůj věhlas. Kdyby však neměl osobní charisma, lidé by za ním nechodili. Ve středověku to platilo silněji než dnes, protože šíření novinek, zpráv a informací všeho druhu převážně ještě spočívalo na mluveném slovu. Soudobí kazatelé rádi do svých promluv vkládali příběhy ze starověku a různé moralistní průpovídky, to však Hus odmítal.

Proč? Připadalo mu to laciné?

Spíš se domníval, že tyto zábavné historky odvádějí pozornost od biblického poselství. Na druhou stranu z mnoha žalob na Husa víme, že jeho kázání byla plná osobních invektiv a všelijakých narážek na konkrétní události. A právě tyto adresné aktualizace Husovy posluchače přitahovaly, takže při jeho kázáních byla Betlémská kaple narvaná k prasknutí. Odhaduje se, že se do ní mohly vejít až tři tisíce lidí, což tehdy byla zhruba desetina obyvatel pražských měst.

Zvláštní bylo, kolik měl ženských následovnic. Mezi jeho podporovatelky patřila i manželka Václava IV., královna Žofie. Čím to bylo?

Náboženství bylo jednou z mála oblastí, pokud ne jedinou, v níž se středověké ženy mohly samostatněji projevit. Na rozdíl od mužů byla také víra pro některé z nich niternou záležitostí. V Husově době některé zámožné vdovy kolem sebe soustřeďovaly kroužky svých sousedek stejně oddaných betlémskému kazateli. Husovi tahle pozornost ze strany vlivných měštek, urozených šlechtičen a snad i královny Žofie dělala dobře. O ženách si přitom nedělal velké iluze. Panictví mu bylo vyšší hodnotou než manželství, mužskou nadřazenost sdílel se svými kolegy a ženskému rozumu nepřikládal větší váhu. Proto také svému žáku Martinovi z Volyně poradil, aby se stykům se ženami raději vyhýbal, nevěřil jejich pokrytectví při zpovědích a nebral si na faru mladou kuchařku.

Navzdory Husově oblibě ale píšete, že jeho kázání byla spíš průměrná, nenápaditá a nijak intelektuálně pronikavá.

To jsem uvedl v souvislosti s jeho písemnými kazatelskými přípravami, které se odlišovaly od jeho živých vystoupení. Tyto soubory totiž zamýšlel jako pomůcku pro začínající kazatele při své betlémské škole. Nejsou to tedy přímé záznamy jeho kázání, nýbrž jen přípravy bez různých vsuvek a komentářů, kterými upoutával pozornost věřících. Podle soudobého svědectví jednou při kázání okřikl zakukleného slídiče slovy: „Ty, kuklíku, zapiš si to a odnes to do arcibiskupova dvora!“ Žádné vsuvky tohoto druhu však v jeho kazatelských sbírkách nenajdeme.

O co tenkrát v tom kázání šlo?

Byla to zřejmě nějaká invektiva proti pražským farářům, jejichž chování bylo Husovi trnem v oku. Ne náhodou zase místní faráři patřili k Husovým tvrdým kritikům. Tyto rozmíšky budily značnou pozornost. Praha byla tehdy městem kleriků, každý její dvacátý obyvatel patřil k duchovnímu stavu včetně více než tisíce univerzitních studentů.

Hus také ve svých textech často čtenáře oslovuje, jako by jim právě kázal, nabádá je slovy „slyš“, „poslouchej“. A svatý Augustin byl jednou svými bratry napomenut za to, že čte potichu, podle nich tím znevažoval slovo boží. Jaký byl ve středověku, za Husova života, vztah psaného a mluveného slova?

Znalost čtení byla ještě na počátku 15. století výsadou jen malé části obyvatelstva. Hus proto počítal s tím, že jeho české spisy budou předčítány nahlas. Samo čtení bylo složitým procesem už proto, že se ještě běžně nepoužívala interpunkční znaménka. Čtenář si proto musel nejdříve odlišit jednotlivé větné úseky, propojit je a posléze nalézt smysl celku. Četbu potichu můžeme předpokládat jen u některých zvlášť nadaných intelektuálů. Ještě složitější než četba bylo psaní. I to však studenti ovládali natolik, že si pomocí zkratek stačili zapisovat univerzitní přednášky. Nebyl to ještě těsnopis, zkracovaly se především koncovky a stereotypní slova. Něco na způsob zkratek v esemeskách, kterým však – na rozdíl od svých vnuků – nejsem schopen porozumět.

Ve své knize také zmiňujete, že Hus nechal vepsat některé ze svých textů na vnitřní zeď Betlémské kaple, že je používal podobně jako dnes učitelé PowerPoint. Ty nápisy jsou však velmi nahuštěné, jak je dokázal z kazatelny přečíst, když navíc nebyly odděleny interpunkcí?

Úlohu neutrálního prostředníka mezi Němci a Čechy často plnila latina, které byla dána přednost i pro zápisy na stěnách Betléma. Zápisy měly sloužit jako studnice věčných pravd. Byly však příliš vysoko a špatně čitelné, takže vyžadovaly překladatele a interpreta. Jako pomůcky při kázání se snad používaly přenosné tabule s malovanými náboženskými nebo aktuálními výjevy. Katechizační pomůckou byly spíše české nápisy modliteb, Desatera a Věřím v Boha.