Zrušení pořadu Monoskop je hřebík do rakve ČT art

Ještě se ani nerozjely tiskařské rotačky, aby přenesly na papír komentář o neblahém stavu nového kanálu ČT art (vyšel v pondělí v tištěném čísle 39/20013), a už blikla na internetu zpráva, že bude zrušen pořad Monoskop – jediný, jenž by si z portfolia této nové veřejnoprávní stanice zasloužil pochválit.

Vypadá to jako naschvál několikanásobného ražení a zároveň potvrzení chmurné předpovědi, že ČT je instituce, kde nejde prosadit nic nového, případně trochu kritičtějšího. Nejenom, že na takový v pátek ohlášený krok žádné tištěné médium nebude rychle reagovat a přes víkend bude mít vedení ČT klid. Jde navíc i o krok bezprecedentní – pamatuje si někdo, že by nějaký pořad na ČT, kde všechno trvá dlouho, skončil po dvou odvysílaných dílech!? Co hrozného museli tvůrci asi provést, že s nimi nebylo možné řešit případnou změnu kurzu v běžném provozním procesu různého připomínkování?

Hloubkové analýzy

V oficiální zprávě popsal výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl důvody zrušení pořadu takto: „ČT art je kanálem, který je postavený především na kvalitním obsahu. Pořad Monoskop, který měl přinášet hloubkovou analýzu české i světové televizní tvorby, bohužel těmto vysokým programovým očekáváním nedostál.“

To je slovo do pranice. Pokud zhlédnete odvysílané dva šestadvacetiminutové díly, těžko nabudete dojmu, že šlo o pořad neprofesionální, bez tváře, stylu, struktury, tápající, zmatený, nebo bulvárně povrchní a bez informační hodnoty nebo jisté zábavnosti. Plně se vyrovná například jedné z vlajkových lodí ČT, pořadu Retro, jen působí o něco mladistvěji.

„Hloubková analýza“ je navíc něco, čeho se dosud nedopustil žádný televizní pořad na ČT (nejblíže tomu měly autorské dokumenty z řady Český žurnál). Čili vyčítat Monoskopu, že to nedělá, a nechat na ČT art stokrát povrchnější pořad U zavěšený knihy, působí spíš jako výsměch, pokrytectví a dvojí metr. Anebo opětovné potvrzení, že to, co má fotrovštější výzor, případně víc připomíná Kalendárium, bude mít vždy větší podporu.

V obou dosavadních dílech Monoskopu mluvili osvědčení odborníci a neříkali úplné banality. Ani zpovídání hostů neprobíhalo nudným řazením mluvících hlav za sebou, ale mnohem modernějším, uvolněnějším a zdánlivě nahodilým stylem – když se například jedna zpovídaná pohybovala na zeleninovém trhu, tak kamera občas nezabírala ji, ale prodavače zeleniny.

Snímání přitom nebylo roztřesené, aby navozovalo dravější dojem (což je už spíš otravné klišé), nepůsobilo dezorientujícím způsobem a zvuk byl naprosto čistý. Jen se zkrátka objektiv nelepil ustavičně na tvář tomu, kdo mluví.

Když už máme zůstat u srovnání. U zavěšené knihy obsahuje na stejnou stopáž dvojnásobný počet příspěvků (reportáží/vstupů) než Monoskop. Monoskop je přitom o televizi, což je z principu těkavější médium. Podle jakých kritérií se tedy posuzuje jeho povrchnost, respektive „kvalita obsahu“? Notabene, jak taková výtka může být důvodem zrušení pořadu, když ji jeho tvůrci do té doby od vedení ani neslyšeli?

Jeden z iniciátorů pořadu Monoskopu Milan Kruml na Médiář.cz velmi opatrně tvrdí: „U pořadu Monoskop se vyskytlo hned několik problematických momentů. Především měl nešťastnou dramaturgii. Tvůrci slibovali podrobný rozbor tématu, ovšem vybrali si do jednotlivých dílů příliš široké problematiky, kterým se pak logicky nemohli věnovat tak analyticky, jak jsme si všichni představovali, ale vybírali z nich jen určité momenty, které rozvedli. Tento přístup v důsledku vyvolal dojem zjednodušování a zkreslování při prezentaci jednotlivých témat.“

Hohoho, chce se zvolat a pustit si opět Zavěšenou knihu. Zde se například běžně vyskytují témata typu „literární adaptace na filmovém plátně“ pojednané na tříminutové ploše stylem „takže, milé děti, které jste v životě o literatuře nic neslyšely, máme tady třeba adaptace Bohumila Hrabala od Jiřího Menzela, které se povedly, a potom třeba adaptace jako Nesnesitelná lehkost bytí, která se spisovateli Milanu Kunderovi nelíbila“.

Co je to za pořádky, aby nás v našem vlastním pořadu někdo byť jen trochu kritizoval? Co na tom, že už je to dávno pryč a dotyčné výpovědi nejsou ublížené ani útočné?

To všechno je podle vedení ČT v pořádku, ale 16minutové příspěvky o vývoji hudebních klipů, kde mluví tři hudební publicisté a ukážou se na dvě desítky zahraničních i českých videí, jsou vzorem povrchnosti. U zavěšené knihy vyžaduje dva moderátory na obrazovce, kteří spolu žertují a „kolegáčkují“ a jejich cílem je vytvářet dojem ustavičného veselí; hlavně, aby se diváci nelekli, že půjde o nudné umění. Výsledkem je však jen ustavičné lákání na kulturu ve stylu „pozor, už to přijde…“ - aniž se skutečně začalo.

Monoskop žádného moderátora neměl, netvářil se autoritativně (nepotřeboval citovat velká jména), ale vtahoval nás do návazného dialogu vícera lidí a kladl důraz na aktuálnost, aniž si pod ní přestavoval zveřejňování žebříčků prodejnosti v nějakém knihkupectví z Horní Dolní, jako to dělají U zavěšené knihy (je opravdu přínosné vědět, kde se kupuje nejvíc učebnic dějepisu a atlasů hub).

Vyprávěj, Heleno

Musíme se proto zákonitě ptát, co opravdu vadilo lidem z vedení ČT, že pořad museli zastavit. Inu, pusťme si druhý díl Monoskopu a vidíme, že tam mluví scenárista Jan Prušinovský o tom, jak arogantně se k němu choval nejmenovaný dramaturg ČT. Prušinovský pak svůj projekt Okresní přebor udal na Nově, kde z něj vznikl úspěšný a ceněný seriál a posléze i celovečerní film. Hm, to zabolí. A pokračujeme dále – vzápětí tu hovoří scenárista Štěpán Hulík, že mu ČT odmítla minisérii o Janu Palachovi, kterou pak přijala HBO a je z toho událost, která má i ambice v boji o Oscara.

Super, už se nám rozsvěcuje, že tento pořad prostě zakázán být musí. Co je to za pořádky, aby nás v našem vlastním pořadu někdo byť jen trochu kritizoval? Co na tom, že už je to dávno pryč a dotyčné výpovědi nejsou ublížené ani útočné? Zpovídaní tvůrci se mohou považovat za úspěšné a víceméně jen přinesli svědectví o tom, jak se mění zdejší televizní prostředí.

A že jeden díl pořadu prezentoval jen pořady komerční stanice? No, to by třeba ČT musela vyrobit za posledních deset let něco, co by stálo za zmínku, co je opravdu v něčem nové a co představuje nějaký kulturní fenomén. Možná by do sekce „nepovedeně licencované seriály“ šlo zařadit Vyprávěj místo novácké Heleny, ale to by se na ČT líbilo ještě méně.

Z ČT po tomto veletrapném kroku už nikdo nesejme podezření, že zdejší vedení nesnese jakékoli zpochybňování svých dřívějších rozhodnutí a že je to instituce principiálně neotevřená (mírně řečeno). Mlhavé oficiální vyjádření, že „pořad byl jen stažen a pracuje se na jeho nové verzi“ nás nemůže moc uchlácholit (tvůrci Monoskopu o této „nové verzi“ nic neví) - stejně jako tvrzení, že problém byl, že tvůrci Monoskopu měli nařízeno některé pasáže vystřihnout a neudělali to (takový striktní příkaz totiž vydán nebyl).

Nevypovídá to o ničem jiném, než že v ČT panuje nesmyslná cenzura a vedení neumí vyjednávat pružně. Tam, kde má přijít pohovor či v nejvyšším případě pokuta kvůli „malé vyváženosti“, přichází z čistého nebe zákaz od generálního ředitele.

Ona vyjádření o odmítnutí několika projektů přitom nikomu neubližují. Jejich zveřejnění by přesně naopak bylo důkazem sympatické sebekritičnosti – už proto, že zamítnutí proběhla za minulého generálního ředitele. Jenomže ČT není svobodným prostředím, je to primárně instituce, která bude hájit jen sama sebe, i kdyby přitom měla hájit nebo zametat pod koberec špatná rozhodnutí.

Na konci inkriminovaného dílu Monoskopu filmový publicista a překladatel František Fuka lakonicky říká: „Myslím, že televize je médium, které je čím dál tím zbytečnější a velmi brzo buď zanikne, nebo se bude muset radikálně změnit, pokud bude chtít nějakým způsobem přežít.“ Prorocká slova. Víc než si na ČT zřejmě uvědomují.

P. S. O nekvalitě dotyčného pořadu se můžete přesvědčit i na webu. 

P. P. S. Výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl dostal včera po telefonické dohodě e-mailem sadu otázek, k nimž se zatím nevyjádřil, protože je údajně hodně zaměstnán. Dalo by se předpokládat, že největší manažerské selhání, kdy nebyl schopen komunikovat ani „dovnitř“ (s tvůrčím týmem pořadu), ani „navenek“ (s médii, jimž poskytl jen nic neříkající a zavádějící fráze), by mělo mít prioritu. Nezdá se ale, že by ho to pálilo.

Zmíněný komentář najdete v Respektu 39/2013 pod titulkem Nerozmrzlý art

Foto: ČT