To že bylo brutální?

Komunista Václav Kučera se před třemi týdny poroučel ze zastupitelstva Jihočeského kraje poté, co byl usvědčen z významné spolupráce s tajnou policiív osmdesátých letech. Někdo si kliknulna internetové stránky Ústavu pro studium totalitních režimů, během minuty dvou tam našel tuhle informaci a Kučerovo politické angažmá se stalo neudržitelným. Ještě před deseti lety by se přitom podobná vědomost získávala jen obtížně. Nyní jsou stovky tisíc – a podstatně důležitějších – informací z časů komunistické vlády zásluhou šestileté práce ústavu běžným komfortem našeho života a společnost začíná být znepokojena. Co s těmi fakty? Ta otázka vyvolala v posledních dnech vášnivou debatu o tom, co nám ústav vlastně zprostředkovává. Jestli nezveřejňuje informace jednostranně ve jménu nějaké ideologie, jestli není historie trochu jiná, než se jeví v „jeho“ publikovaných faktech. Ta debata je asi tím nejlepším, co mohlo potkat nejen ústav, ale všechny, kdo si uvědomují, jak silně je minulost přítomná v současnosti – včetně tuzemské vrcholné politiky.

Přátelé

Je poslední březnové úterý a výtahy v budově ústavu se nezastaví. V místnosti v pátém patře se chystá zasedání sedmičlennérady – orgánu, který jmenuje ředitele ústavu a tím má na zdejší „studium totality“ prvořadý vliv. Očekává se velká a vášnivá diskuse o tom, jestli ústav pod stávajícím vedenímnevykládá minulost jednostranně, jak mu vyčítají čtyři členové rady, nově zvolení levicovým Senátem. Jednání předcházela argumentační přestřelka v nejvyšších patrech politiky. „Sociální demokraté chtějí ústav zrušit nebo aspoň ochromit, protože v očekávání budoucí vládní koalice s komunisty mají strach, co všechno by se dalo v archivech ústavu najít o minulosti členů těchto stran,“ nechal se slyšet premiér Petr Nečas. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek zase prohlásil, že ústav pracuje na zakázku pravice, která prosadila před šesti lety jeho založení, a zveřejňuje jen to, co se hodí do krámu současné vládě. Noví radní v četných rozhovorech pro média dali před schůzí najevo, že musí přijít velké změny a v první řadě je nutné vyměnit ředitele ústavu Daniela Hermana.

„Probereme splnění úkolů, které dostal ústav na zasedání rady minulý měsíc,“ zahajuje jednání předsedkyně rady Petruška Šustrová. „Předali jste nám výroční zprávu pro Senát, její verze je srozumitelnější než ta původní,“ chválí pak přítomné členy vedení.V tomto poklidném duchu pak běží dvouhodinová schůze dál. Připravili jste spisový plán? Ano. Jste schopni doložit, že jste nikdy nezamlčeli před veřejností žádnou informaci, kterou podle zákona po vás požadovala? Samozřejmě. Kdo před zasedáním rady sledoval v novinách vášně kolem ÚSTR, musí být zmaten – místo očekávaného souboje se tu odehrává mírumilovné setkání přátel z okrašlovacího spolku. O co tedy v té údajné „válce“ vlastně jde? To se zájemce dozví teprve po mítinku, na jednotlivých osobních schůzkách.

Ústav vznikl po letech sporů v roce 2007 za Topolánkovy vládyjako státem posvěcený a placený arbitr, který dostal za úkol otevřít minulost. Přesně řečeno – roztřídit, zpracovat, digitalizovat a částečně také vyložitinformace o represivních složkách doby nacismu a komunismu. Naše informace o nich byly před vznikem ústavu jen velmi kusé a často zavádějící. Příklad:Známá herečka Jiřina Bohdalová byla agentkou Státní bezpečnosti, mohli jsme se dočíst v médiích před dvanácti lety. Co to ale znamenalo? Donášela? Udávala své kolegy? Spolupracovala s StB na likvidaci někoho ze svého okolí? Osvětlit tyto otázky mohla jen znalost všech okolností její údajné spolupráce. Třeba zpřístupnění spisu, který si StB o svých kontaktech s herečkou vedla. Ale spisy agentů tehdy nebyly veřejné, většina z nich nebyla dokonce nijak zpracována a jejich balíky zabíraly dvacet kilometrů polic v síních archivu. Když se podařilo spis Bohdalové pracně dohledat, ukázalo se, že nikdy nic tajné policii nepodepsala, nikoho neudala, nic neprozradila. Podobných nebo třeba úplně opačných případů – kdy se lidé prohlašovali za bojovníky proti komunismu, ale spisy je usvědčily z rozsáhlého udávání kolegů či přátel – byly desítky tisíc a mnoho z nich (například kauza agenta a populárního zpěváka Jaromíra Nohavici)plnilo média a vyvolávalo velké celospolečenské debaty o tom, co spisy StB vypovídají a nakolik jsou důvěryhodné.

Nově založený ústav měl v archivech udělat pořádek a zároveň nám umožnit se dozvědět, co vše o nás StB a další represivní složky věděly, co proti občanům této země podnikaly a jak se ta temná minulost projevuje v současnosti.

Obyčejní lidé

ÚSTR za šest let existence digitalizoval skoro třicet milionů archivních stránek, vydal stovky publikací. „Že ústav umí popsat uzlové momenty represe v naší historii, o tom nikdo nepochybuje,“ říká radní Lukáš Jelínek. Politické procesy v padesátých letech, násilné organizování sedláků do JZD, vraždy lidí, kteří se pokusili přejít hranice nebo třeba vznik a působení Charty 77 či role StB těsně před pádem komunistického režimu, to jsou podle Jelínka výzvy, s nimiž se úřad vyrovnává dobře. „Jenže mně chybí jiné pohledy,“ argumentuje Jelínek. „Třeba jak vnímali komunismus dělníci na Ostravsku, jaká byla tehdy skutečná úroveň zdravotnictví… Prostě úhel, který se týká obyčejných lidí, kteří snad ani neměli tušení, co to je StB.“ 

O nutnosti nedívat se na komunistickou éru jedním mustrem mluví mladí historikové už několik let. Ta doba, říkají, nebyly jen estébácké represe. „Ústav se výzkumům normálních dnů tehdejšího režimu vůbec nevěnuje,“ shrnuje Jelínek tu výčitku.  Radnímu ale oponuje šéf ústavu Daniel Herman. Podle něj je hlavní náplní práce ústavu digitalizace archivů bezpečnostních složek a práce s nalezenými fakty. „To slovo bezpečnostní je klíčové, jestli chce někdo pátrat po životě dělníků, měl by se obrátit na Národní archiv, tam leží podklady k podobné práci,“ vysvětluje Herman.

Jelínek nebo třeba jeho kolega z rady Michal Uhl ale nejsou s odpovědí spokojeni. „Jmenují se Ústav pro studium totalitních režimů, ne ústav pro studium StB,“ říká Uhl a dodává: „Už název ústavu je špatný. Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že třeba v osmdesátých letech už tu žádná totalita nebyla, byl tu jen autoritářský režim. Akademické bádání je svobodné, nemůže být svazováno předem deklarovaným názvem.“ Prostě –pět kritickýchradních chválí ústav za digitalizaci, respektují jeho vzdělávací publikace o minulosti, ale chtějí, aby se úřad podstatně více věnoval popisu minulosti v celé její šíři, nikoli jen na základě spisů StB a s ní svázaných institucí.

Mohli bychom to vnímat jako akademickou debatu, jenže je tu problém: Herman tahá za kratší konec, protože radní ho mohou odvolat a zmíněná kritická pěticenaznačuje, že to zřejmě na dalším zasedání – 10. dubna – udělá. V šestileté historii ústavu už by to byl čtvrtý odvolaný ředitel. „Ústav to bude destabilizovat, odvádí dobrou práci a lidé tam teď nevědí, co je bude čekat,“ komentuje dění předseda vědecké rady ústavu Michael Kraus, historik z Middlebury College ve Vermontu.

Má pravdu, zaměstnanci vidí budoucnost ústavu černě. „Dopadne to jako na Slovensku,“ říká jeden z Hermanových historiků a kvůli strachu o práci chce raději zůstat v anonymitě. „Tam také odpůrci pořád tvrdili, že ústav by se měl věnovat hlavně zkoumání všech aspektů minulosti. Vyměnili vedení, žádná digitalizace se nerozjela, část archivů byla pro veřejnost uzavřena a dnes je z něj naprosto bezvýznamná instituce.“

Nenavrhnu, ale…

„Sice nesouhlasím s Hermanovým pojetím doby komunismu, že byla celá éra totalitní a zločinná, ale já jeho odvolání navrhovat nebudu,“ sděluje Michal Uhl. „Ovšem pokud to někdo navrhne, zvednu pro to ruku. Protože ten, kdo nazývá třeba šedesátá léta totalitou, je pro mě ideolog,“ dodává. Takřka totožnou hlasovací strategii si pro sebe zvolil i Jelínek.„Pan Herman není ani manažer, ani historik, mám k němu respekt, ale minul se povoláním,“ říká Jelínek. Hermanovou kritičkou je i předsedkyně radyPetruška Šustrová. „Je tam zmatek, sice se digitalizuje, ale ten systém nemá řád, jsou problémy se spisovými údaji,“ uvádí na jeho adresu. Přesto si „ještě není jistá“, zda bude navrhovat jeho odchod. Ředitel Herman má prý ještě šanci přijmout aspoň debatu o výhradách a nápadech, s nimiž přicházejí radní, teprve když bude jasné, že domluva není možná, přichází v úvahu odvolání.

Daniel Herman má v radě jednoho zastánce, zástupce Konfederace politických vězňů Naděždu Kavalírovou, jež oceňuje, jak se ústav vypořádává s vyhledáváním podkladů pro lidi, kteří si podali žádost o stotisícové odškodnění za útrapy v boji proti komunismu. „Bez práce ústavu bychom nedokázali rozlišit, kdo opravdu bojoval a kdo ne,“ říká Kavalírová. Kdo by eventuálně přišel Hermana nahradit, rada neví, hodlá vypsat výběrové řízení.  

Pro lidi z politické scény je situace přehledná. Podle politiků pravice se prostě děje to, že radu ústavu ovládla díky své senátní většinělevice a přes své zvolené radní chceústav pacifikovat nebo zrušit – prý aby zamezila při očekávaném budoucím podílu na moci vytahování podobných kauz, jaká potkala komunisty v jižních Čechách s jejich zastupitelem Kučerou.„Nic rušit nebudeme,“ reaguje na to rezolutně místopředseda sociální demokracie Lubomír Zaorálek. „Chceme jen korigovat chyby, které tam jsou. Tou největší chybou ovšem je,že ústav vznikl bez politické debaty se sociálními demokraty.“ A tu debatu chce prý Zaorálek nyní otevřít, protože si uvědomuje, že fungování ústavu musí být výsledkem politické dohody. Stejně jako upřesnění náplně práce ústavu. Takže: představu jasnou nemá, ale očekává ji od budoucí debaty. Stejně tak je optimistou v přesvědčení, že se do čela ústavu podaří najít nějakou dostatečněprestižní a uznávanou osobnost, která by přitom vyhovovala všem stranám politického spektra.  

„Pokud s námi budou chtít sociální demokraté debatovat, bude to fajn,“ říká předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda, hlavní stranický expert na otázku vyrovnávání se s komunistickou minulostí.„Jenže nejdřív si musí sociální demokraté ujasnit, o co jim jde. Ten ústav vznikl proto, aby konečně otevřel archivy, v nichž se skrývá brutalita minulého režimu, a aby objasnil, kdo za ní stál. Což se pomalu děje. Úřad má podle zákona čas do roku 2030, aby všechny dokumenty zpracoval a zpřístupnil,“ vysvětluje Benda. „Téma zločinů minulosti a nebezpečí jejich projekce do současnosti je jediné, o kterém můžeme se sociálními demokraty debatovat.“

Příští týden se tedy koná další zasedání rady, které může Hermana odvolat. Co se však bude dít dál, nevíme. Nemají v tom jasno ani členové rady, ani politici.