Pátrání po folkové Popelce

Ve věku 36 let zemřel v úterý ve Stockholmu Malik Bendjelloul, kterého nejvíc proslavilo jeho poslední dílo, dokument Pátrání po Sugar Manovi. Film, který získal v roce 2013 Oscara, pojednává o doma zapomenuté americké folkové hvězdě, která se těšila slávě v Jižní Africe. Režisér sice snímek kvůli finančním potížím dotočil na iPhone, ale nakonec jen v USA vydělal v kinech 3,6 milionu dolarů.

I před tímto celovečerním debutem se Bendjelloul věnoval převážně režírování dokumentárních filmů o muzikantech a skupinách. V roce 2001 natočil svůj první snímek o německých průkopnících elektroniky, skupině Kraftwerk. Následovala dokumentární série o historii heavy metalu a samostatné dokumentární snímky, v jejichž rámci spolupracoval s Björk, Stingem, Madonnou či U2.

Jeho portrét Alfreda Merhanova, muže žijícího 18 let na pařížském letišti Charlese de Gaulla, se stal inspirací Stevenu Spielbergovi pro jeho snímek Terminal. Bendjelloul byl  autorem dokumentu o britské skupině The KLF, pracoval také jako režisér a kreativní producent ve švédské televizi a byla autorem řady hudebních videí a reklam. Příčina jeho skonu zatím není známa, nešlo však o násilnou smrt.

V souvislosti s jeho úmrtím odemykáme recenzi snímku Pátrání po Sugar Manovi. Na ceněný titul se pak můžete podívat v rubrice Respekt Kino, kde vám ve spolupráci s Aerofilms a Doc Alliance Films nabízíme možnost sledovat online za poplatek zajímavé snímky a dokumenty.

Snímek Pátrání po Sugar Manovi vypráví snad nejpodivuhodnější hudební příběh druhé poloviny 20. století. Americký písničkář Sixto Rodríguez vydal počátkem sedmdesátých let dvě alba, která doma záhy upadla v zapomnění. Na druhé straně zeměkoule, v Jihoafrické republice, se však jeho písně staly symbolem boje proti apartheidu a prodávaly se po statisících. Jenže Rodríguez žil v anonymitě v zanedbaném domku na kraji Detroitu a vůbec o tom přes čtvrtstoletí nevěděl – stejně jako zbytek světa.

Švédský dokumentarista Malik Bendjelloul ve svém loňském celovečerním debutu vynesl na světlo strhující vyprávění, nad nímž zůstává rozum stát. Na osobní rovině odhaluje osud tvůrce, jemuž smůla zabrání v prosazení, na rovině společenské ukazuje sílu hudby, jež umí spojit celou komunitu. A v neposlední řadě dává film vzpomenout na předinternetovou éru, kdy bylo možné žít v nevědomosti o dění ve vzdálených koutech planety. Za to vše získal dokument minulý měsíc po zásluze Oscara.

Psát o něm ovšem přináší úskalí. Každá informace, kterou zná divák předem, kazí zážitek z vyprávění, jež se odvíjí jako detektivka. Lépe je vědět co nejméně, následující text nevyjímaje.

Holý fakt

Každý producent, který se setkal s potomkem mexických přistěhovalců Rodríguezem, vzpomíná na jeho mimořádný talent. „Pracoval jsem s hitmakery včetně Petera Framptona nebo Jerryho Leea Lewise, ale žádný neměl takové nadání,“ tvrdí v nedávném profilu pro The New York Times Steve Rowland, producent písničkářova druhého alba Coming from Reality.

Rodríguez měl vše, co má správný folkař mít. Vládl melodikou Paula Simona, sociálním ostnem v textech předčil Boba Dylana, nechybělo mu charisma a zároveň jeho osobu obklopovalo mysterium vyděděnce. Vydavatelství Sussex Records proto zaskočilo, že alba Cold Fact (1970) a Coming from Reality (1971) zaznamenala nulovou odezvu publika. Rodríguez dostal padáka, protloukal se jako dělník na stavbách i demolicích, vychovával tři dcery, ale také vystudoval filozofii, a dokonce kandidoval do městské rady. Hudba skončila na druhé koleji.

Kopie alba Cold Fact však záhadnými cestami doputovala do izolované Jihoafrické republiky a angažované verše zarezonovaly mezi odpůrci apartheidu. Písničkář vykresloval drsný život a vztek v industriální metropoli, ale vystihl tím i pocity lidí svázaných autoritativním režimem. „Najednou mi došlo, že je v pořádku být nespokojený s vlastní společností,“ tvrdí jeden z respondentů v dokumentu. Z duše mu mluvil hlavně protestsong Establishment Blues, v němž se zpívá: „Tenhle systém brzy padne, postačí rozzlobený mladý nápěv.“

Rodríguez byl v JAR slavnější než Rolling Stones a Elvis dohromady. Jenže písničkář o tom nevěděl, kvůli nepřehledným vztahům mezi vydavateli mu ani nechodily tantiémy. Stejně tak Jihoafričané v předgooglové době netušili, že jejich idol je své domovině neznámý; dokonce se mezi nimi rozšířila legenda, že neohrožený písničkář si zvolil dobrovolnou smrt přímo na pódiu.

Tvrdohlavý samorost

Spekulace se chystalo rozptýlit pátrání fanoušků. V roce 1997 vyhlásili na tehdy ještě ne tak rozšířeném internetu hon na Rodrígueze, jenž vyústil v dojemné setkání zapomenutého folkaře s netušeným publikem na vyprodaném turné. Tím by vše mohlo v roce 1998 skončit, ale globalizace neuvěřitelného příběhu o Popelce, jež skromně přebývá v Detroitu, ale v JAR ji ctí jako princeznu, ještě nebyla dokonána.

Malik Bendjelloul měl za sebou několik hudebních dokumentů pro televizi, když se v Jižní Africe v roce 2006 rozhlížel po tématu na celovečerní debut. Rodríguezův příběh byl hotový námět, který si říkal o světovou publicitu. O dva roky později na něm začal pracovat, šlo o to jej nepokazit. I proto se film nese ve střízlivém duchu a bez experimentů. Mluvící hlavy producentů i fanoušků se střídají se záběry pošmourného Detroitu a slunného Kapského Města, síla se soustředí na vyprávění.

Jediný, kdo dal Bendjelloulovi zabrat, byl Rodríguez sám. Dlouho se bránil rozhovoru. Nakonec se nechal přemluvit, ale v úsporných odpovědích tazatele ani na krok nepustil za hranici mrazivé aury neproniknutelné osobnosti. I na prahu sedmdesátky ho obklopuje záhada tvrdohlavého samorosta, který si nemohl vydělávat hudbou, ale dokázal žít podle ideálů, o nichž zpíval. Úžasné přitom je, že Rodríguezovy skladby si uchovávají nekompromisnost déle než čtyřicet let a obstojí i v kontextu dnešní politicky zabarvené tvorby třeba Bruce Springsteena.

Ani dokumentem přitom Rodríguezova odysea nekončí. Film ho globálně proslavil a zpěvák toho hodlá využít. Chystá třetí desku a vyráží na světové (z velké části vyprodané) turné. Zastaví se i na barcelonském festivalu Primavera Sound, kde zaujme místo mezi hvězdami jako Blur nebo Nick Cave. Zní to jako další happy end – a možná malý záchvěv iluze, že spravedlnost existuje i v něčem tak vrtkavém, jako je showbyznys.