Rok bez Václava Havla

Je to už rok, co zemřel Václav Havel. A i když v posledních letech svého života nebyl příliš politicky aktivní, jeho náhlý odchod vyvolával otázky, jak bude česká společnost vypadat bez něj. Je zatím příliš brzy na jasnou odpověď, co ale víme určitě, je to, že jeho autorita se dostala pod soustředěnou palbu. A i díky tomu víme, že Havlovu „kompasovou“ autoritu stále potřebujeme.

Bourání respektu

Během posledních týdnů pronesl Václav Klaus dva výroky, které útočí na Václava Havla a jeho odkaz. Během setkání se slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem prohlásil, že rozdělení Československa více prospělo sousedům: „Na Slovensku nebyla politika nikdy rozbita tak jako u nás. Útoky takzvané nepolitické politiky poškodily Českou republiku neskonale více.“ A ještě dodal, že u nás kvůli tomu na rozdíl od východních sousedů došlo „ke zbourání respektu k jakýmkoli autoritám“.

Je dobré slyšet, že politici, kteří chtějí rozhodovat autoritativně, to nemají v Česku snadné. A je třeba za to poděkovat právě Václavu Havlovi, kterého Klaus už tradičně označuje za autora „nepolitické politiky“.

Druhým útokem je reakce Václava Klause na další pravidelnou knižní nadílku z pera jeho dlouholetého sekretáře Petra Hájka. Ten se tentokrát zaměřil na zkoumání činnosti Antikrista mezi námi a mimo jiné píše, že Havel byl „aktivním nástrojem sil lži a nenávisti“ a „ve své misi byl úspěšný“. Klaus vzápětí po prezentaci Hájkova svazku prohlásil, že „autorovu kritiku historické role Václava Havla“ v podstatě „sdílí“ a knihu považuje za „téměř povinnou četbu pro každého“.

Když si prezident Klaus stěžuje, že se tu bortí respekt k autoritám, proč tak činí on sám? Vždyť kolik autorit podobných Havlovi a na kterých by se shodla aspoň část společnosti, tu máme?  Sám Klaus vzdal Havlovi nad rakví hold jako „velké osobnosti našich moderních dějin“, která se zasloužila o naši „svobodu a materiální i duchovní prosperitu“. Co se tedy za ten rok změnilo?

Nekonečný souboj

Pokud se někdo loni při poslouchání Klausovy pohřební havlovské adorace domníval, že je to dospělý a velkorysý projev smíření a uznání zásluh, mýlil se. Byla to čistá politika. Tehdy prostě prezident Klaus nemohl řečnit jinak, protože by si proti sobě poštval smutnící veřejnost. Nyní jsme ale o rok dál a o kousek hloub v cynismu vyvolaném obavami ze stále omílaných „těžkých časů“, takže už je možné rozmáchnout se otevřeněji. A Klaus najednou odhalil prvního českého prezidenta jako téměř nepřítele demokracie.

Václav Klaus velmi dobře ví, že souboj o podobu zdejšího systému se vede neustále. Kdo v něm chce uspět, musí stále upevňovat pozice, oslabovat oponenty a posilovat stoupence.

Československo vzniklo v roce 1918 díky událostem na mezinárodní scéně. Podobně získalo znovu svou nezávislost v roce 1989. Když to přeženeme, samostatnost nám byla tak trochu dána shora. Kvůli tomu nám tu chybí ekvivalent otců zakladatelů, které mají například Spojené státy americké. Ti v 18. a 19. století svým životem, ale také svými názory a eseji definovali podobu země, která přežívá dodnes. Ostatně i Fareed Zakaria v komentáři o svobodě v USA, který jsme minulý týden otiskli, citoval jednoho z nich – Jamese Madisona.

V našich dějinách se těmto mužům idejí nejvíce blíží Tomáš G. Masaryk a Václav Havel. Jejich přístup ke svobodě, demokracii, otevřené společnosti, odpovědnosti za ty slabší, potřebě hledat doma i ve světě spojence atd. může sloužit jako nepsaná idea státu. Navíc své myšlenky prosazovali jak v době, kdy byli na okraji společnosti, tak v době, kdy stanuli v čele státu. To jim dodává na síle a přesvědčivosti.

Velmi dobře si to uvědomovali nacisté i komunisté, kteří se proto snažili Masaryka i Havla (v jeho případě jen ti komunisté) co nejvíce potupit. O Masarykovi vycházely v padesátých letech velmi podobné spisky jako ten, co napsal Hájek o Havlovi. Také o Masarykovi se psalo, že sloužil zlu. Motivace byla jasná, reprezentant pluralitní, otevřené demokracie je nebezpečný, protože lidem říká: Nevěřte mesiášům, ale důvěřujte sobě. Starejte se o politiku a kontrolujte každého, kdo má moc, protože politici vás nemají ovládat, mají vám sloužit.

Otevřený konec

Václav Klaus má jinou představu o státním zřízení. Mají sice zůstat základní parametry demokratického zřízení, ale v nich má mít rozhodující slovo malý okruh lidí, kteří se nechávají nerušeně vládnout. Společnost pak neustále drží v napětí a nejistotě neustálým hledáním nepřátel, vyvoláváním sporů a pak výroky, že jen oni mohou být tou jistotou v rozbouřeném světě.

Když Klaus naříkal, že na Slovensku nepolitická politika nenarušila autority, plete se. Nicméně nepochybně měl na mysli, že zatímco jemu média, intelektuálové či veřejnost neustále kladli nepříjemné otázky, jemu blízkému premiérovi Vladimíru Mečiarovi nic nebránilo ve vládnutí.

Jak takový způsob řízení země vypadá, jsme ale viděli zcela jasně. Zastrašování oponentů, omezování svobody slova, unášení lidí tajnými službami a vraždy státu nepohodlných svědků – prostě mafiánský stát ve velkém stylu. Že k něčemu takovému nikdy nedošlo v Česku, je snad největší úspěch polistopadového vývoje, nikoli neúspěch.

Není náhodou, že Václav Klaus a jeho blízcí zahajují tento frontální útok na odkaz Václava Havla právě nyní. Už za několik týdnů se bude volit příští hlava státu a v březnu z Hradu definitivně odejde Václav Klaus. Tím se zmenší jeho vliv. Proto je třeba připravit si pozice, svolat všechny blízké a hledat strategii, jak si udržet vliv.

Jestli se mu to podaří a jak bude ten vliv vypadat, je ještě otevřená otázka. A odpověď – abychom naposledy parafrázovali Klausovu pohřební výzvu k ochraně Havlova odkazu – je už jen a jedině na nás.