Máme lepší svět, než si zasloužíme
Dobrodružný příběh útěku z totality do svobody a zase zpátky
Třináctého prosince 1981 generál Jaruzelski vyhlásil v Polsku stanné právo a komunistickým režimem byla ustavena Vojenská rada národní spásy, která převzala veškerou výkonnou moc. Načas tak byl utlumen nebývalý vzmach polské společnosti představovaný především aktivitami odborového hnutí Solidarita. K jeho protestům se krátce před vyhlášením výjimečného stavu připojil i Roman Cajthaml, tehdy vojenský zběh z utajené elitní jednotky.
Když dnes slyšíte Solidarita: co se vám vybaví?
Varšavské nádraží, květen 198+1. Na peroně stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku čestná stráž. Každý, kdo jde okolo, tam vhodí peníze. To bylo moje první setkání se Solidaritou; bylo to půl roku před vyhlášením výjimečného stavu.
Jak jste se do Polska dostal?
Zběhl jsem z vojny. Za žádnou cenu jsem tam nechtěl. Byl jsem osmnáctiletý pankáč, a abych nemusel do zelenýho a přísahat věrnost socialistické vlasti, nastoupil jsem na náhradní vojenskou službu do ČKD jako jeřábník. Nicméně si mě zavolali na Obvodní vojenskou správu pro Prahu 4 a tam mi jakýsi major Dvořák sdělil, že jsem byl přidělen k elitní jednotce. Měl jsem totiž „protekci“ coby synek z kádrově loajální rodiny – otec byl armádní důstojník s flastrem z osmašedesátého, matka ve funkci v nejvyšších patrech politiky jako vedoucí kontrolorka celorepublikového Výboru lidové kontroly, jenž spadal přímo pod vládu, dále vedoucí kanceláře Husáka přes odbory, a aby toho nebylo málo, byla také lektorkou marxismu-leninismu.
To se jablko zakutálelo daleko od stromu… Jak jste dospěl ke vzdoru vůči rodičům a komunismu?
Možná na začátku byl obyčejný puberťácký antagonismus. Někdy v šestnácti sedmnácti jsem poprvé slyšel punkový kapely, Energii G a Zikkurat, hrát na Ořechovce a začal se stýkat s touhle celou subkulturou, nejenom punkovou, ale vůbec undergroundovou. To všechno mi dodalo odpor do žil. Ten divokej řev Zikkuratů: „Néé néé néé, tak už dost…“ Tenkrát jsem si říkal, že tohle musím v sobě držet, tu svobodu vyznávanou v komunitě lidí, kteří smýšlejí jinak. Samozřejmě to bylo neslučitelné s tím, jak žili a co vyznávali moji rodiče.
Co to bylo za elitní armádní jednotku, k níž jste byl přidělen?
Raketové zbraně v lesích za Jaroměří. Rusáci se tehdy rozhodli, že v Československu umístí rakety SS-20, prý jako odpověď na rakety středního doletu Pershing umístěné v Bavorsku, a potřebovali k tomu pár Čechů a Slováků. Bylo nás celkem šestnáct, kteří to měli kádrově „futrovaný“; měli jsme sloužit u nějakého radiolokátoru, hlídat, jak to letí někomu na hlavu. Oficiálně ta jednotka ale vůbec neexistovala. Nikdo nevěděl, co se tam děje, byla to uzavřená oblast, kde stáli vojáci na všech příjezdových cestách, ani houbař se tam nedostal, aby náhodou někdo neviděl betonová sila a koleje v lese…
Co se dělo, když jste se tam ocitl?
Hned druhý den jsem se hlásil na ošetřovnu a věrohodně předstíral žaludeční vředy, dařilo se mi to poměrně dlouho. Přísahu jsem podepsal, jak mám uvedeno v rozsudku, nepoučen v nemocniční posteli. Věděl jsem, že legrace jednou skončí, a byl jsem rozhodnutý, že ve chvíli, kdy budu muset nastoupit zpět k útvaru, vyhraje to pacifismus a zdrhnu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu