Nemocní v talárech
Hrozba vězením slovenské režisérce Zuzaně Piussi za její film o justici potvrzuje špatnou pověst slovenských soudců
Křehká blondýna s nakřáplým dětským hlasem a upřeným pohledem působí v tiché bratislavské kavárně spíše dojmem zraněného ptáčete než srdnaté bojovnice. Přesto dokázala rozlítit lidi na vysokých postech mocenských struktur. Její dokument o slovenské justici s názvem Nemoc třetí moci je více než jen film – stal se symbolem vzpoury proti soudcovskému klanu, jenž se vysmívá spravedlnosti. Zuzana Piussi už moc tohoto klanu pocítila na vlastní kůži: jedna ze soudkyň, o kterých film pojednává, na ni podala trestní oznámení a mladý vyšetřovatel jí pak při výslechu na policejní stanici omluvně řekl: „To víte, jsou tady tlaky.“
Jako první se na obranu režisérky postavili čeští umělci, bývalí disidenti a také ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, kteří napsali společný dopis slovenskému premiérovi Robertu Ficovi. „Moc mne to potěšilo,“ říká Piussi a dodává s jistým údivem: „Zastávají se mě – a já je přitom osobně vůbec neznám.“
Muž jménem Harabin
Slovenská justice je prožraná korupcí a ovládaná skupinou soudců, kteří si ze spravedlnosti udělali dojnou krávu a rozhodují ve prospěch „mafiánských skupin“. Nezávislost justice, jež měla sloužit k ochraně soudcovského stavu před politickými tlaky, využili tito lidé pro vybudování hierarchické struktury, která zastrašuje a likviduje své odpůrce.
Toto přísné hodnocení je zkráceným přepisem názoru odborníků, politiků, aktivistů i veřejnosti, z níž celých 70 procent slovenské justici nedůvěřuje. Dokonce i nynější ministr spravedlnosti Tomáš Borec prohlásil, že s důvěrou to už „horší být nemůže“. Zdrcující je také hodnocení Světového ekonomického fóra z letošního roku, podle jehož zprávy se Slovensko ocitlo ve vymahatelnosti práva na 140. místě ze 144 zemí.
Jak se něco takového mohlo stát v zemi, jež jinak patří v pomyslné soutěži o zvládnutí přechodu od komunismu k demokracii spíše k těm úspěšným? Dějiny jsou plné lidí, kteří v nich výrazně otiskli svoji osobnost – a v moderních dějinách slovenské justice je takovým mužem Štefan Harabin (55). Bývalý komunistický soudce a dobrý přítel Vladimíra Mečiara je s přestávkami už léta v čele Nejvyššího soudu, byl také ministrem spravedlnosti (ve vládě Roberta Fica v letech 2006–2009), ale zejména je dlouholetým šéfem hlavní mocenské páky uvnitř justice – Soudní rady.
Na někoho může působit jako šarmantní lev salonů, který dokáže protančit řadu plesů za sebou a rád se ukazuje v televizi, na jiného zase jako vulgární diktátor s patologickou touhou po moci a po pomstě vůči svým kritikům. Ten druhý dojem má své opodstatnění: Harabin už díky poslušným či spíše servilním soudcům vysoudil od slovenských médií za „poškození pověsti“ mnoho milionů korun.
„Neznám žádný demokratický stát v Evropě, kde by bylo něco podobného možné,“ říká v prosklené kanceláři s výhledem na zastřešené atrium byznys centra advokát Tomáš Kamenec, jeden z nejvýznamnějších slovenských specialistů na žaloby související s médii. Se smutným úsměvem vypráví absurdní příběhy ze soudních síní a líčí marný boj proti soudcovskému klanu, který Harabinovi (a dalším soudcům žalujícím média) vydělává obrovské peníze díky své absolutní a nekontrolovatelné moci. „V Česku je něco takového nepředstavitelné,“ říká. Je si sice jist, že většinu sporů pak vyhraje ve Štrasburku, ale to je slabá útěcha. Harabinovi totiž jeho vysouzené miliony zůstanou – média mohou vymáhat peníze, jež mu už vyplatila, pouze od státu, tedy od daňových poplatníků.
Harabin naučil členy svého klanu i jiné triky. V říjnu vyhrál soudní při dokonce proti státu – v tomto případě proti prokuratuře. Soudkyně mu přiřkla zhruba čtyři miliony korun (150 tisíc eur) za to, že generální prokuratura před lety prý poškodila Harabinovu pověst tím, že veřejně potvrdila pravost přátelského soukromého telefonátu mezi Harabinem a šéfem drogové mafie, Albáncem Bakim Sadikim, jejž zveřejnila média. Sadiki byl na Slovensku odsouzen ke 22 letům vězení, ale utekl.
Výčet absurdit by mohl pokračovat dlouho, nicméně ty jsou jen důsledkem mnohem nebezpečnějšího jevu, jímž je ovládnutí justice skupinou soudců, kteří využívají svoji neomezenou moc k podivným obchodům se spravedlností a k zastrašování a ničení svých odpůrců. Slovo ničení tady není nadsázkou – smrt dvou soudců v posledních dvou letech má podle jejich blízkých hodně společného se šikanou, jíž byli vystaveni ze strany Soudní rady.
Oběti
Na počátku to přitom vypadalo tak nadějně. Euforie z budování demokracie po pádu autoritativního Vladimíra Mečiara v roce 1998 přinesla hodně dobrých změn a jednou z nich měla být i téměř absolutní nezávislost justice na politické moci. Symbolem této nezávislosti a nejvyšším orgánem soudcovské samosprávy se počátkem roku 2003 stala Soudní rada.
Jedním z klíčových tvůrců celého konceptu byl tehdejší místopředseda Nejvyššího souduJuraj Majchrák, jehož vůdčí osobnost a autoritu uznávali jak soudci, tak politici. „Věřili jsme v demokracii a obrodu soudcovského stavu. I Češi nám tento projekt záviděli,“ připomíná ve své kanceláři uvnitř nevlídného Justičního paláce soudkyně Katarína Javorčíková. „Jenže pak se to začalo vyvíjet úplně špatněa Juraj to velmi těžce snášel.“ Soudní radu totiž (volí ji částečně sami soudci a částečně vláda, parlament a prezident) ovládli lidé se špatnou pověstí a začali drtit své kritiky.
Soudce Majchrák byl první na ráně. A když na něj v roce 2009 Harabin jako šéf Nejvyššího soudu uvalil sérii disciplinárních řízení za údajnou liknavost se žádostí o nejpřísnější trest – odvolání z funkce soudce –, propadl těžké depresi. Nakonec se v dubnu 2011 oběsil v garáži svého domu. Na pohřbu, jenž spíše než pietní akt připomínal demonstraci proti Harabinovi, řekl jeden ze soudců otevřeně: na Majchrákově smrti měla podíl „šikana vůči jeho osobě“.
Smutný je i příběh soudkyně Marty Laukové. Na jaře 2009 dostala vzkaz od své nadřízené, aby propustila z vazby jednoho muže podezřelého z členství v mezinárodním gangu převaděčů – prý je to „žádost z ministerstva“ (ovládaného tenkrát právě Harabinem). Odmítla obviněného propustit a podala na policii trestní oznámení za pokus o ovlivňování verdiktu. Brzy se dočkala šikany shůry, přesunu na jiný odbor, kontroly docházky, ponižování. Zhroutila se a onemocněla. Soudní rada jí zamítla příspěvky k nemocenské – prý proto, že simuluje. Krátce nato soudkyně Lauková upadla do kómatu a zemřela na selhání srdce.
Nadřízenou kolegyní, jež se jí mstila a v Soudní radě prosazovala zastavení nemocenské, byla Helena Kožíková. Teď tato soudkyně podala trestní oznámení na režisérku Zuzanu Piussi za to, že její film zachytil dramatický výstup, když dcera mrtvé soudkyně viní Kožíkovou z očí do očí z podílu na smrti své matky. Kromě trestu odnětí svobody chce JUDr. Kožíková po režisérce a Slovenské televizi ještě milion korun odškodného v civilním procesu.
Začíná se to měnit
Příběh slovenské justice tedy může být příkladem demokratické struktury, jež se vinou mlčící, pasivní většiny mění v tyranii. Ale může být také příkladem toho, že lidskou touhu po spravedlnosti nelze zadupat do země nadlouho. Smrt Juraje Majchráka i Marty Laukové byla možná onou pověstnou kapkou. „Nesmí být zbytečná,“ zaznělo na veřejném shromáždění nové organizace soudců s názvem Za otevřenou justici, jejíž předsedkyní je zmíněná soudkyně Javorčíková. „Je nás asi 50,“ říká, „a díky médiím je o nás stále více slyšet, takže dnes si už netroufnou nás šikanovat tak jako před několika lety. I veřejnost začíná být citlivější.“
Cesta ke změně však bude trnitá a dlouhá. Na Slovensku je 1400 soudců, z nichž relativně malá část (něco kolem desetiny) vytvořila klan ovládající špičky hierarchie, proti nim v roli disidentů stojí oněch 50 soudců – zbytek ovšem mlčí. „Mají strach a já je lidsky chápu. Vidí příklady těch, kdo veřejně kritizovali poměry v justici a pakpřišli o velkou část platu nebo byli – jakkoli třeba jendočasně – zbaveni taláru,“ říká Javorčíková. „Nevím, jestli se naše generace dožije obratu k lepšímu.“
Přesto už se něco děje. Harabin sice stále ovládá Soudní radu, ale už nemá drtivou většinu. Na disciplinární řízení proti neposlušným soudcům, jejichž senáty připomínají trestní tribunály z komunistického režimu (kritičtí soudci se prý dopustili „poškozování pověsti justice“), chodí kromě solidárních kolegů také média i velvyslanci evropských zemí. A činnost soudcovského klanu důsledně monitoruje a komentuje například nevládní organizace Aliance Fair-play. „Je to krutá zkouška demokracie, možná proto, abychom si jí do budoucna naučili vážit,“ říká její ředitelka Zuzana Wienk. „Dovolili jsme, aby úzké skupiny ovládly stát a aby se justice stala součástí mafiánských struktur.“
Jakkoli je situace frustrující, neboť projekt nezávislého soudnictví nepočítal s kontrolní brzdou zvenčí, Wienk doufá, že „dlouhodobě je tento stav neudržitelný, pokud se o něj lidé budou zajímat“.
A veřejnost začíná být ostražitá i díky Harabinovým chybám a pobuřující aroganci. Ke svým žalobám přidal nedávno další – tentokrát žádá v přepočtu deset milionů od Slovenské televize a od psychiatričky Renáty Papšové, jež se starala o Juraje Majchráka a mluvila o souvislosti mezi jeho smrtí a šikanou, jíž byl vystaven. „Byl to úžasný a cílevědomý člověk, zklamali ho však lidé, kteří se nedokázali postavit vůči zlu,“ říká Papšová a opakuje zaklínadlo: „Jeho smrt nesmí být zbytečná.“
Chybou je zřejmě i žaloba na Zuzanu Piussi. Známé režisérky se kromě českých umělců zastali též významní slovenští filmaři. Rozjela se také podpisová akce k prohlášení, jehož signatáři schvalují údajný trestný čin paní Piussi – tedy záběr na soudkyni Kožíkovou zařazený do filmu bez jejího souhlasu – a žádají trest také pro sebe. Podpisy čítají už stovky významných jmen. Film Nemoc třetí moci dal producent zdarma na web a zhlédly jej už desítky tisíc lidí.
Samotná Zuzana Piussi hledí na ten rozruch kolem svojí osoby s údivem. „Co je to za dobu, že lidé podepisují petice na obranu jiných jako kdysi za komunismu?“ táže se. „Ale jsem ráda a pomáhá mi to. Bez té podpory bych asi šla do basy.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].