Dorazí letos vítěz?

Až někdo napíše knihu o nejpitomějších okamžicích v českém umění, loňskému slavnostnímu vyhlašování Ceny Jindřicha Chalupeckého v ní bude patřit důležitá kapitola. Na ceremoniál do pražského centra DOX nedorazil ani jeden z pětice uchazečů a pořadatelům pak během ceremoniálu do telefonu vysvětlovali, že jsou v Brně, neboť by chtěli, aby tady příště byla výstava finalistů – a že tam momentálně předávají jinou cenu a tímto způsobem na ni upozorňují. Nedávalo to smysl, pořadatelé byli otrávení, šéf DOXu Leoš Válka prohlásil, že u něj už tedy nikdy, a posluchači stanice Vltava asi dodnes kroutí hlavou, čeho že to byli v přímém přenosu svědky.

Problémy s organizací a leckdy i náplní jsou s cenou spojeny už od jejího založení. Nyní se ovšem zdá, že loňská krize byla zlomovým momentem: finále se opravdu přesunulo do brněnského Domu umění, kde po velmi dlouhé době znovu dává najevo, že nejde o podnik zmatených amatérů, ale o prestižní klání pro mladé výtvarníky.

Zpověď mrtvé herečky

Změnu pocítí návštěvníci Domu pánů z Kunštátu již na první pohled. Finále se konečně dočkalo důstojného prostoru. Na rozdíl od předcházejících ročníků mají finalisté dostatečnou plochu pro prezentaci, nemusí se krčit v malých kójích, jak tomu bývalo zvykem – a když zde Adéla Babanová promítá video, galerie jí místnost upravila do podoby slušného kinosálu.

U dvaatřicetileté umělkyně se rovnou zastavme. Na videích spolupracuje se svým bratrem Džianem, který je spolu s Václavem Maškem podepsán pod řadou pozoruhodných komiksových a divadelních scénářů. I díky tomu její snímky vybočují z běžné výtvarné produkce: nejsou jen zajímavě natočené, ale mají také zajímavý děj. To platí rovněž pro prezentovaný snímek Já tam mám tělo, půlhodinovou zpověď zavražděné herečky, která s policejní vyšetřovatelkou pátrá po původci zločinu. Film natočený v přízračných kulisách luxusní vily diváka zavede v krátké odbočce do retrosvěta pornofilmů ze sedmdesátých let, znejisťuje ho měnící se identitou postav a v neposlední řadě potěší uvěřitelnými hereckými výkony; u Babanové tradičně v čele s Gabrielou Míčovou.

Od časů bohužel již zemřelého Jána Mančušky ve výtvarné oblasti podobně propracované filmy vznikají zřídkakdy, loni s jedním z nich Chalupeckého vyhrál Mark Ther. A právě to je hlavní překážkou, aby byla Babanová letos jasnou favoritkou: porotci těžko dvakrát za sebou ocení podobné dílo. Nehledě na to, že ve srovnání s Therem projevuje Babanová jistou nevyrovnanost: tajemná atmosféra se místy rozpadá a snímek se na řadu minut propadá na úroveň televizní inscenace s detektivní zápletkou.

Favority letošní ceny proto hledejme ve vedlejším sále. Dvojice Jiří Franta (34) a David Böhm (30) je ve finále již potřetí. Poprvé naplno využívá to, čím je tak výjimečná: kombinaci hravé kreativity s konceptuálním myšlením. V jedné místnosti postavila falešný strop, do kterého se dá nahlédnout otvory s přistavenými žebříky. Soukání se do úzkého podhledu může divákovi asociovat zážitky z dětství, kdy podobným způsobem objevoval tajemný svět dědečkovy půdní dílny. Franta s Böhmem v kutlochu ale nestavějí budky pro ptáčky či létající kolo. Pokračují zde ve svém výzkumu potlačování autorského rukopisu.

Nový Spejbl s Hurvínkem

V jednotlivých otvorech nabízejí v sérii výjevů ochutnávku svých pokusů. Jak se snažili kreslit, aniž viděli na papír; jak kreslili, když jim ruce vedl někdo jiný; jak zaznamenávali jízdu tramvají pomocí odvíjejícího se provázku; jak udělali koncert s muzikanty ovládanými na dálku přes táhla. Po Spejblovi a Hurvínkovi české umění ve Frantovi s Böhmem konečně znovu našlo umělce, kteří s pomocí několika provázků dokážou dělat nevídané věci. Co je však nejsympatičtější: v Brně krkolomné experimenty představují s nadhledem, který jim dříve na Chalupeckého ceně scházel.

Vítězství zbývajících finalistů by bylo spíše překvapením. Jiří Thýn (35) svoji poslední účast v soutěži (klání je omezeno právě věkem pětatřiceti let) využil k dalšímu diskusnímu příspěvku o možnostech konceptuální fotografie. Jeho snímky interiéru Slovenské národní galerie kombinované s rekonstrukcí galerijních panelů ze šedesátých let jsou ovšem ve výsledku spíše důkazem, že konceptuální fotografie snese všechno, když to výtvarník schová pod dnes populární fenomén „archiv“.

Vladimír Houdek (28) potvrzuje, že malbu by měla soutěž reflektovat pravidelně, ne jednou za uherský rok. Jeho abstraktní plátna s hutnými vrstvami černé barvy jsou skvělá: divák je vnímá jako objekt, který má chuť si osahat nebo do něj vstoupit. Tak dokonalou iluzi jakýchsi černých děr dokázal vytvořit. Ale když porotu dříve ve finále nepřesvědčili Houdkovi malířští kolegové Masker či Alice Nikitinová, byl by zázrak, kdyby je přesvědčil on.

A konečně Richard Loskot (28) je zatím příslibem do budoucna. V minimalistické instalaci si hraje s divákovou představivostí, ale také s trpělivostí. Výklad víceméně prázdné místnosti je na každém návštěvníkovi; prozraďme jen, že tu má hlavní roli odraz světla vycházející z okna, které ve skutečnosti není oknem.

Každopádně ať už vyhraje Franta s Böhmem, Babanová nebo nečekaný outsider, takto nabité finále Chalupeckého ceny, jaké je letos v Brně, už soutěž dlouho nenabídla. Teď jen aby na konci listopadu někdo dorazil na ceremoniál.