0:00
0:00
Společnost13. 5. 20129 minut

Obsaď a jdi dál

Češi našli novou cestu, jak oživit kouzelná městská zákoutí

35 jaros01 R20 2012
Autor: Respekt

V bývalých jatkách hudební klub, ve vybydleném činžáku přehlídka nezávislé módy, v opuštěných lázních galerie. Někdy jen na pár dní, jindy na měsíc. Bez grantů a úřednických razítek, zato s davy návštěvníků hladových po jedinečných prostorech a unikátních zážitcích uprostřed velkého města. Praha tohle všechno krátce zažila před dvaceti lety s pádem komunismu, ale všeobecná touha po pořádku a bleskovém výtahu mezi střední třídu pouličním aktivitám postupně přistřihla křídla. Teď ovšem fenomén známý z New Yorku, Berlína  či Londýna začíná znovu rašit: obyvatelé měst objevují a zabydlují netradiční prostory a proměňují ulice v pestrý terén, kde za každým rohem může čekat překvapení.

U nás ve sklepě

↓ INZERCE

Když kunsthistoričky Klára Ulrichová a Jolanta Trojak před rokem otevíraly v bývalém sídle Elektrických podniků v pražských Holešovicích vlastní galerii s názvem Laboratorio, lákala je hlavně elegance tohoto funkcionalistického paláce z třicátých let: vysoké stropy, velká okna, světlo. 

Pak si ale prázdnou budovu o více než osmi tisících metrech čtverečních pečlivě prohlédly a uchvátily je prostory, o nichž neměly ony (a téměř nikdo jiný) dosud ani tušení. Střešní jídelna s luxusním výhledem na město, suterénní lázně, v nichž je dodnes cítit chlor, i když doby, kdy si tu řidiči tramvají léčili ve speciálních vaničkách namožené lokty a úředníci si dopřávali rašelinové koupele, jsou dávno pryč. „Lístkárna“, kde se prodávaly jízdenky a platily pokuty. „Se správcem procházíme budovu a děláme další objevy. Ty prostory jsou tak inspirativní, že jsme je musely nějak využít,“ říkají kurátorky. Vlastník paláce, developerský gigant Orco, jim vyšel vstříc: není divu, firma se léta snaží ojedinělý objekt prodat, což se jí v krizi zatím nedaří.

Za poslední rok tak díky Galerii Laboratorio do zaprášených zákoutí po letech vstoupili lidé – v jídelně byla slavnostní party, lázně letos v dubnu obsadili výtvarníci a performeři a následně i pestrá návštěvnická směs, v níž se potkávali fanoušci moderního umění i lidé zvědaví na normálně nepřístupné místo. Dnes je suterén zase pod zámkem, ale znovuobjevení chystají Klára Ulrichová a Jolanta Trojak třeba pro kartotéku či strojovnu. Kdysi dům duchů tak mimo jiné díky aktivitám Laboratoria obdivuhodně ožil a teď tam ve volných kancelářích sídlí pestrá směska podnikavců od architektů či malířů přes kabalisty až po finanční poradce.

Do dobrodružného objevování Prahy se nepustili jen v holešovických funkcionalistických zákoutích – letos jako by z netradičních prostor po celé metropoli vykukovala jedna akce za druhou. Zdá se, že do české metropole dorazil fenomén známý ze světových metropolí, kterému se někdy souhrnně dává přízvisko „pop-up“ – tímto anglickým souslovím se obecně označuje jev, který se náhle a nečekaně vynoří a po čase zase zmizí. Vedle otravné „vyskakovací“ reklamy na internetu se o „pop-upech“ v posledních letech mluví spíše v souvislosti s městskými obchody, galeriemi, kluby či restauracemi. Ať už jednorázově existujícími, nebo fungujícími delší dobu, ovšem putujícími z místa na místo. V New Yorku se ve dnech po legalizaci sňatků homosexuálů v Central parku loni v létě vynořily „pop-up chaples“, které byly uměleckými instalacemi a zároveň místy, kde se sezdávaly páry stejného pohlaví. Americká megapole rovněž zažívá boom hudebních klubů objevujících se na nezvyklých místech – od prádelen přes bývalé kanceláře a opuštěné sklady až po školní hřiště.

35 jaros02 R20 2012 Autor: Respekt

Variací je z podstaty nekonečné množství, ale pro všechny platí, že speciální kouzlo jim dodává jedna ingredience, pro niž se vžil pojem „guerilla“. Souhrnně tak označujeme činnost, kdy lidé vstupují do městského prostoru a přetvářejí ho jinými než běžnými postupy, na hraně či za hranou „oficiálnosti“, čili bez tradičních povolení a razítek. Také tato městská „partyzánština“ může mít tisíce podob. Francouzský výtvarník Florian Rivière třeba ve svém domovském Štrasburku nedávno představil guerillový přechod pro chodce: jde o koberec s namalovanými bílými pruhy, který lze srolovat a rozbalit podle potřeby.

Nejde o nic nelegálního – všechny akce zmiňované v tomto textu se udály v soukromých prostorách se souhlasem jejich majitelů, „guerilla“ zde spočívá v nespoutanosti nejrůznějšími předpisy a nařízeními. Někdy je tato volnost dobrovolná, jindy vyplyne z povahy dlouho prázdných či jinak specifických prostor. Do lázní Elektrických podniků se tak třeba vstupovalo na „vlastní nebezpečí“ a s baterkou (v části nešla elektřina), zvláště varováni pak byli „psi a malé děti“. Výměnou za jisté riziko či nepohodlí dostanou zábavu zadarmo (platí o všech příkladech v tomto textu). A právě v tom spočívá další díl atraktivity – organizace totiž vyjde daleko levněji.

35 jaros03 R20 2012 Autor: Respekt

Blink a je to tu

Kdyby Jakub Vedral a jeho kolegové z občanského sdružení ART Prometheus otevírali klasický „kamenný“ klub, měli by v ruce dlouhý seznam povinností a tučný milionový rozpočet. I takto je to sice stálo hodně energie, ale z kapsy vytáhli relativně nízký obnos – zhruba 200 tisíc, které se jim navíc vrátily. Klub Blink (z anglického „mrknutí oka“) letos na přelomu zimy a jara spustili v pražské Holešovické tržnici, a to jen na tři týdny.

Jako krátkodobý projekt ve specifickém prostoru bývalých jatek Blink nesplňoval normy jako stálé kluby, ale žádný ze zhruba tří tisíc hostů si během koncertů a divadelních představení na menší počet toalet či nedostatečné odvětrání nestěžoval. „S lidmi jako bychom uzavírali smlouvu,“ říká Vedral. „My jim nabídneme unikátní zážitek, umožníme jim podívat se někam, kam by se jinak nepodívali, a oni za to sleví na svém pohodlí. A fungovalo to skvěle.“

A další okolnost, která umožnila Blinku snadněji na svět, byla hladká domluva s nájemcem tržnice – developerskou společností Delta Center. „Se soukromníkem se v Česku dá vždycky líp domluvit než s městem,“ shrnuje Jakub Vedral. „Proč bych měl obcházet tři měsíce úředníky, pak dál čekat, až to schválí rada a zastupitelstvo, když to může být v klidu a rychle?“

Podobnou zkušenost mají i další organizátoři pop-up akcí. Soukromé vlastníky ke vstřícnosti vedou nejrůznější motivy: najdou využití pro prázdné prostory, byť za nižší nájem, a v pozitivní souvislosti tak propagují svoje jméno, což se hodí hlavně developerům, kteří občas nemají – kvůli podezřením z korupce či bezohlednosti k veřejným prostorům– nejlepší pověst. A pak je tu samozřejmě ekonomická krize: když se ekonomice nedaří, domy se hůře prodávají či pronajímají, nové projekty mají zdržení, což nahrává alternativním pronájmům.

Přesilovkou soukromníků nad městem se Praha liší třeba od Londýna či New Yorku, kde dává vlastní prostory za volnějších podmínek k užití často i město či státní nebo veřejné instituce.  Většinou jde o pragmatickou dohodu: úřady dobře vědí, že spontánní pouliční kreativitě nemohou jejich zaměstnanci konkurovat a že živé ulice většinou fungují jako spolehlivé – a výnosné – turistické lákadlo.

Neprorážejte zdi

Anna Friedländer rozhodně nevypadá jako hotelová manažerka. Dojem je mylný a správný zároveň – Anna sice vystudovala ve Spojených státech divadelní vědu a celý život ji to „táhne k uměleckému světu“, ale poslední dva roky zároveň pracovala v „rodinném“ hotelu. Funkcionalistický hotel Axa na pražském Poříčí postavil ve třicátých letech její pradědeček, architekt a stavitel Václav Pilc, a rodina budovu dostala zpět po listopadu v restituci, když se vrátili z emigrace z Německa. Kvůli komplikovaným právním sporům ovšem otěže vedení převzali až před třemi lety, a když už je drželi v rukou, rozhodli se cenný dům zrekonstruovat.

 „Jako všechny nejlepší nápady, i tento vznikl v hospodě,“ směje se Anna, která už mezitím hotelový byznys opustila, věnuje se naplno divadelní produkci a v rámci ní opět umění na neobvyklých místech. „Řekla jsem si, že to je jedinečná příležitost tam něco podniknout, než začne rekonstrukce.“  Přesvědčila rodinu, aby dům i část starého vybavení poskytla na jeden prodloužený víkend pro pop-up událost Axa in Action, sezvala své známé divadelníky či hudebníky z New Yorku nebo Londýna a na počátku loňského prosince spustila krátkou „okupaci hotelu“. Na rozdíl od zcela zchátralých nemovitostí tu měli umělci jistá omezení („zdi neprorážet“), ale jinak dostali značně volnou ruku a na jejich práci se během tří dnů přišla podívat asi tisícovka lidí. Další majitelé sice aktivně alternativu nevyhledávají či neorganizují, vykazují ovšem toleranci, která tu nebývala v minulých letech tolik zvykem.

Krátce poté, co Alice, Boris a Karel (jména jsou na jejich přání změněna) loni v listopadu načerno vnikli do opuštěné továrny na pražském Zličíně, zažili všichni mírný šok. „Stalo se nám to poprvé,“ směje se Boris. Trojici a dalších dvanáct lidí od devatenácti do osmatřiceti let se zkušenostmi z řady dnes již vyklizených pražských squatů překvapilo, že místo aby na ně majitel zavolal policii či je z objektu rovnou vyhodil sám, zkoušel se s nimi domluvit. Haly, kde se v minulosti vyráběla ozubená kola, převodovky a jiné součástky pro tramvaje, byly ve špatném stavu a developerská společnost Central Group je plánovala zbourat a na místě postavit bytový komplex. Se svolením CG mohla skupina zůstat až do demolice. „Viděli, že jsme se jim o to starali – část jsme vyklidili, něco jsme opravili, hlídali jsme to tam,“ říká Alice. Co tedy začalo jako klasický squat, se nakonec přetavilo v „semi-squating“, který nakonec trval bezmála půl roku.

Letos na jaře sice idylka po nevyjasněných sporech nových obyvatel s lidmi z okolí skončila, ale trend v Praze zatím pokračuje. Klub Blink se na podzim otevře na jiném místě, v Elektrických závodech se Galerie Laboratorio chystá odemknout  další zamčené dveře, zličínští „semi-squateři“ se domlouvají na pobytu s majitelem další nemovitosti. Míst pro činnost tohoto druhu je nakonec v české metropoli dost a dost. Stejně jako lidí, kteří je rádi zaplní. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].