Poslední celovečerní předlistopadová hra Václava Havla Asanace (1987) patří k jeho nejméně uváděným textům. Osudy skupinky architektů, připravujících projekt ničivé asanace historického městečka, sloužila autorovi coby záminka k hyperbolizovanému pohledu na zvraty československých dějin – pražským jarem počínaje a nedůvěryhodnou přestavbou konče. Alegorický ráz Asanace je zřejmý, stejně jako to, že pád husákovského režimu takto koncipovanou hru nutně připravil o podstatnou část atraktivity. Nyní se premiérově ocitla v repertoáru pražského Divadla Na zábradlí.
Bavit i dojímat
Režisér David Czesany si poprvé za dobu působení ve funkci uměleckého šéfa divadla vybral k nastudování pevně vystavěnou divadelní hru, kterou stačilo na jeviště „pouze přenést“. Takový způsob práce mu svědčí lépe než hledačský pohyb po nejistém terénu textů mlhavě útržkovitých. Výsledkem je inscenace až nečekaně povedená. Sympatické je především to, že si Czesaného Asanace dobře vede na zcela elementární divadelní úrovni, což nebývá u konstruktérsky racionálních Havlových opusů pravidlem. Lze si užít nejen paradoxní slovní souboje, rafinované variace či narážky na historické události, ale také se úplně obyčejně bavit. A v závěru dokonce i dojmout.
Zazářil především zkušený havlovský herec Jiří Ornest, jehož obvyklý plačtivě ironický výraz skvěle pasuje k postavě nepolapitelně přizpůsobivého a okázale sebelítostivého hlavního projektanta Bergmana. Debaty, v nichž se Bergman s manželkou Luisou (Kristina Maděričová) navzájem doslova rozebírají – jízlivě a s intelektuální bravurou – patří k nejveselejším, ale i nejsilnějším místům celého večera.
Velmi dobře se ukazují i zbývající protagonisté. Ondřej Veselý hraje chlapecky čestného, všemi ženami milovaného architekta Alberta s lehkou mirkodušínovskou nadsázkou, Igor Chmela naopak pojímá melancholika Kuzmu Plechanova coby osobu úplně obyčejně (a uvěřitelně) zlomenou. Dobře je doplňují nejmladší posily souboru: zatímco Ivan Lupták za husákovskými brýlemi důsledně drží tesilově strnulý výraz sexuálně frustrovaného dogmatika Ulče, Natálie Řehořová s nadhledem prodává klasické komediální triky v roli naivky Renaty.
Režisér neodolal ani pokušení poškádlit publikum křiklavějšími nápady. Plechanovův rockově řvavý syntezátor (místo předepsaných houslí), Albertův nudistický výstup (místo předepsaného letmého polibku s Luisou) nebo setrvale opilá architektka Macourková působí trochu podbízivě, nepřekračují však meze přijatelnosti. Dobrý dojem nepřebije ani okázale postmoderní tečka, jejíž podobu se nesluší prozrazovat.
Hoši, děkujem!
Asanace se na repertoár Divadla Na zábradlí dostala jako součást sezony věnované nešťastným urbanistickým zásahům do podoby Prahy. Inscenátory to bohužel přivedlo k poněkud vnějškovému krátkému spojení: Havlův nespecifikovaný hrad s paneláky v podhradí je vyveden v podobě siluety Hradčan, což s dalšími narážkami zbytečně směřuje k líbivé banalitě typu „dnešní mocipáni jsou stejní jako ti předlistopadoví“.Havlovským inscenacím se často stává, že selhávají v okamžiku, kdy chtějí být mermomocí aktuální nad rámec textu. V Asanaci jsou nadčasová morální témata – jak ryze osobní, tak rázu občanského – neoddělitelně zasazena do kontextu dobových „socialistických“ poměrů i konkrétních historických událostí. Rozumnější se tak zdá hledání přesahů v obecnějších polohách.
Pomrkávání v podobě moderního kávovaru či bezpečnostního rámu odhalujícího propisovačky se v Czesaného inscenaci sice nezdá být úplně nutné, nijak zásadně ale neruší; o dost křečovitěji vyznívá pokus spojit do jediné euforické události pražské jaro s listopadem 1989. Dokonce i navzdory tomu, že nadšení herci ironicky shodí skandování „Hoši, děkujem!“, kterým skupinka architektů přivítá autory nepohodlné petice propuštěné ze zámecké hladomorny.
Jedním dechem je ale nutné dodat, že divadelní podoba Asanace potřebný přesah nepostrádá a ukazuje Havla jako nadčasového morálního autora v nejlepším slova smyslu. Czesanému se podařilo podtrhnout téma, o jehož aktuálnosti nelze mít pochyb: z odpovědnosti se nelze vyžvanit a nelze ji delegovat na nikoho jiného. Inscenace je díky tomu jednoznačně nejlepším titulem trápícího se Divadla Na zábradlí za uplynulé dva roky a zároveň rehabilituje i samotnou Asanaci, hru tradičně považovanou za jeden z autorových slabších opusů.
Autor je redaktorem Světa a divadla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
