Pravda a láska atd. je jako slogan moc složité

Jak jste se stal Havlovým překladatelem?

Když jsem byl v roce 1977 vyhoštěn z Československa a odjel zpět do Kanady, začal jsem překládat Josefa Škvoreckého a vydávat desky Plastiků. A jednou mě z vydavatelství požádali, abych přeložil Moc bezmocných. Na základě toho jsem dostal zakázku na překlad Dopisů Olze a pak už to šlo dál.

Jak jste se s Václavem Havlem domlouvali přes železnou oponu?

Několikrát jsme si vyměnili dopisy, ty šly ale strašně pomalu. Dal jsem dopis historikovi Gordonu Skillingovi, který měl kontakt na Viléma Prečana v Mnichově. Ten to pak dostal do Československa. Zpět to šlo podobným způsobem, takže jedna výměna trvala dva měsíce. Výsledek byl ten, že jsme spolu moc nekonzultovali. Přitom kniha Dopisy Olze to potřebovala nejvíc, protože Havel to psal v base a trochu zašifrovaným způsobem. Nakonec jsem musel přiletět do Evropy, kde jsem se ve Vídni setkal s Jiřím Němcem. Sedli jsme si nad ten text a nějak ty problémy vyřešili bez Havla.

Do Prahy jste přijel v srpnu 1967 učit angličtinu. Věděl jste tehdy, kdo je Havel?

Vůbec ne. Já nevěděl o Československu v podstatě nic. Nejdřív se mi dostal do ruky projev Ludvíka Vaculíka ze sjezdu spisovatelů v roce 1967. To byl první spisovatel, kterého jsem si nějak víc všiml. Havel přišel později. Na jaře 1968, kdy už jsem četl česky, jsem si všiml jeho článku o potřebě založit opoziční stranu, a byl to opravdu skvělý článek.

Kdy jste se seznámili osobně?

Jednou jsem ho už v sedmdesátých letech potkal na soukromém promítání filmu od Švankmajera. Jen krátce jsme se pozdravili. Nejvíc jsem se s ním stýkal až po roce 1989.

Pohyboval jste se v prostředí hudebního undergroundu. Před vaším odjezdem z Československa jste tedy nezažil nějaký větší průnik mezi vámi a lidmi kolem Havla?

Za mého pobytu tady byly tyhle okruhy lidí, tedy intelektuální disent a under­ground, víceméně rozdělené. Jediná spojitost byla přes Jiřího Němce a jejich byt v Ječné ulici v Praze. Jinak jsem se ale ve spisovatelských kruzích nepohyboval.

Ani jste neusiloval o to se s Havlem setkat?

Nebyl jsem lačný po tom, abych poznal nějaké hvězdy disentu. Věděl jsem, že existují, a sledoval jsem, co píší v samizdatu. Měl jsem svoji vlastní, dost velkou společnost lidí a ti mi stačili.

Jak vaše vzájemné kontakty vypadaly po roce 1989?

To už jsem byl něco jako jeho oficiální překladatel. První roky po revoluci jsem ale fungoval jako novinář, takže jsem se vídal s lidmi v české politice při své práci. Kromě toho jsem komunikoval s Havlovým tajemníkem Vladimírem Hanzelem, který mi posílal k překladům Havlovy projevy. Překládal jsem také knihu Letní přemítání a nové divadelní hry. Speciální kontakty jsme však neměli.

Koncem 80. let si hodně lidí myslelo, že Václav Havel nemá předpoklady člověka, který by si měl získat srdce české veřejnosti. Byl z bohaté rodiny, intelektuál, až do revoluce žil v izolaci a málokdo ho znal. Lidem také mohlo připadat, že moralizuje. Čím to, že Češi Havla tak rychle přijali za svého?

Je to zvláštní. Pozoroval jsem, jak ho zvláště staré ženy milovaly. Částečně to připisuji české potřebě mít nějakého krále nebo pana prezidenta. Proto když se prezidentem stal, jeho obliba vyplývala z té funkce. Moje tchyně, Češka, měla ráda Havlovy prezidentské projevy, když ale četla jeho hry a eseje, tak jim moc nerozuměla. Proto říkala, že byl lepším prezidentem než spisovatelem.

Mám dojem, že jeho tajemství je to, že se dovedl vcítit do pocitů obyčejných lidí. To je dobře vidět v jeho hrách Audience nebo Vernisáž. Z Havlova způsobu chování bylo cítit, že není nafoukaný, že je obyčejný člověk. Tak se i on sám viděl.

Co tady po Havlovi zůstává?

Jeho nejslavnější porevoluční výrok Pravda a láska zvítězí atd. je jako slogan poměrně složitý. Není snadné vysvětlit, co tím myslel. Mám dojem, že přetrvat může jeho velká víra v lidovou moudrost. Ve slavném dopise Husákovi napsal, že v nitru každé společnosti dřímá jakási větší moudrost, než co se projevuje navenek z politiků, a že ta moudrost jednou přijde ke slovu. Také doufám, že tady zůstane i jeho víra ve slušnost a takovou nějakou decentnost a víra v pravidla, jimiž se má řídit nejen politika, ale i trh. Těžko říct, je to zatím brzy. Za několik let budeme vidět víc. Václav Havel po sobě nechal velké literární dílo, v němž se budou lidé přehrabovat a bůh ví, co tam najdou.