Kritiky budu číst se zájmem

Autoři divadelních her zpravidla nerežírují vlastní texty. A už vůbec ne ve filmu. Proč vás vlastně zaujala myšlenka interpretovat sama sebe?

Už jsem si dávno zvykl na to, že divadelní hra je polotovar, s nímž si každý naloží, jak chce a jak umí. Režiséři na to mají plné právo a mně nezbývá než někdy s velkou radostí a jindy se zaťatými zuby sledovat výsledek. Autor musí být smířen s tím, že s jeho textem bude každý pracovat trochu jinak, a nesmí mu vadit, že jeho hru inscenoval režisér podle svých představ. A když se s tím smířit nechce, nemá psát divadelní hry. Když se ovšem poprvé objevila myšlenka – a nebyla to má myšlenka – natočit podle mé poslední hry film, uvízla mi v hlavě. A nakonec jsem si řekl, proč bych nemohl jednou interpretovat sám sebe a zkusit filmovou režii?

Jak jste novou roli prožíval?

Bylo to zvláštní, poučné i ohromně zábavné dobrodružství, které jsem podstoupil. Film je hotov a zbývá maličkost: aby ho někdo viděl, aby se někomu líbil, abych byl konfrontován s reakcí diváků i kritiky. Stálo to za to, ale nemám sebemenší úmysl tu zkušenost opakovat.

Viděl jste spoustu adaptací svých her. Jak často se vám stalo, že jste v interpretaci režiséra našel něco, co jste v textu nezamýšlel?

Mnohokrát. Divadlo je živé umění, které má smysl v jisté chvíli, v jistém sociálním prostředí a v jejich souvislostech. Stalo se mi například, že jsem svou hru Vyrozumění viděl na Filipínách, kde se diváci ohromně smáli na místech pro mě zcela nepochopitelných. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že tam domorodé jazyky vytlačuje angličtina a umělý jazyk ptydepe, který se ve hře vyskytuje, si ztotožnili s vnucováním angličtiny. V Los Angeles v tom zase viděli – pro mě z nesrozumitelných důvodů – chování odborů a jejich předáků. To autora pobaví a potěší. Je to jeden z půvabů onoho polotovaru.

A co opačné případy? Stalo se vám někdy, že jste svou vlastní hru vůbec nepoznával?

Ano, setkávám se i s absolutním nepochopením textu, jehož důsledkem jsou necitlivé škrty. Mé hry mají speciální konstrukci a architekturu a každý zásah může způsobit jejich nesrozumitelnost. A pak kritika napíše, že hra je špatná. Zprvu mne zacházení s mými texty rozčilovalo, ale postupně jsem si zvykl. I tak může být důvodů, proč se zlobit, dost. Například když mají dvě postavy podobné kostýmy a zdálky nejsou k rozlišení.

Na Cenách filmové kritiky jste žertoval, že si kvůli filmu musíte kritiky trochu předcházet. Berete si kritické recenze k srdci?

Žádný autor na světě se neraduje, když je jeho dílo odsouzeno. Mí přátelé filmaři mi nezávisle na sobě radili, abych kritiky nečetl, ať budou jakékoli.

Všichni říkají, že to nečtou, ale potom kritiky obratem citují…

Já je budu číst se zájmem.

Kdy se poprvé objevil nápad udělat z Odcházení film?

Krátce poté, co byla hra poprvé uvedena v Divadle Archa, mne s touto ideou oslovil filmař Jaroslav Brabec. Já jsem souhlasil, ale vlastně jsem o tom ani moc nepřemýšlel. On to nicméně vzal velmi vážně. Začali jsme spolupracovat na scénáři, ale čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že jeho rukopis je naprosto odlišný a k té hře se nehodí. Tak jsme to v míru a v přátelství uzavřeli. Později jsem se domlouval s Janem Němcem, že bychom to natočili spolu, on byl pro, ale pak jsme zjistili, že bychom se za dva dny pohádali. Takže nakonec se z toho vyvinula má první a poslední filmová režie.

S Janem Němcem jste napsal filmový scénář už před čtyřiceti lety. Měla to být velkorysá zahraniční koprodukce se zahraničními herci, ale z plánů nakonec sešlo.

Ten film jsme napsali společně na jeho chalupě u Prahy asi za čtrnáct dní. Byl rok šedesátý devátý a začínal husákovský režim. Film už tedy v Československu vzniknout nemohl, ale Honzu ten námět držel a i v exilu v Americe se ho pokoušel natočit.

Němec se nakonec k vaší společné práci vrátil až teď a inspirován jí natočil Heart Beat, první český celovečerní hraný film ve 3D. Viděl jste ho?

Honza Němec byl v době uvedení v nemocnici a prosil mě, abych na to sám nechodil, že prý na to musíme jít spolu, až se uzdraví. Jsem zvědav, i když to bude asi hodně vzdálené našemu původnímu scénáři.

Je pravda, že plánujete napsat ještě jednu divadelní hru?

Je to zatím zárodečné a byla by chyba mluvit o něčem, co se ještě stokrát změní. Jasný je jen název hry – Sanatorium.

Příliš technokratičtí

Proč jste se podepsal pod petici, která protestuje proti zvýšení DPH na knihy?

Z hlediska slučování daně z přidané hodnoty respektuji princip měřit všem stejně. Snižovat proto cenu chleba nebo brambor jen proto, že jsou to základní potraviny, není šťastné. To má smysl v rozvojové zemi, ale u nás to je čirý populismus. Pakliže to ale zasahuje kulturu, která jediná by mohla být výjimkou, tak už to není jen věcí politiků, kteří se dohodli, že brambory ještě ano a knihy už ne. Stává se to obecnějším tématem.

Co je tím tématem?

Vypovídá to o technokratismu a ve své podstatě o marxistickém myšlení všech polistopadových vlád. Všechny se soustředí na takzvanou materiální základnu, ta je pro ně nejdůležitější, zatímco divadlo, film a knihy jsou pro ně jen jakousi nadstavbou, ozdobou. Že bytí ovlivňuje vědomí, je zřejmé, ale zároveň přece i vědomí ovlivňuje bytí. Z tohoto širšího kontextu se mi zdálo velmi dobré, že knihkupci a spisovatelé protestují. V mých očích je to protest právě proti tomuto technokratismu.

Přitom je jasné, že to není jediná cesta. Stačí nás srovnat s Rakouskem, Vídeň je hodnocena jako jedno z měst, kde se nejlépe žije; má například nejsofistikovanější dohled nad urbánním rozvojem města. Nebo Německo: přejedete hranice a vidíte mnohem víc respektu ke krajině, k půdě, k tomu, co je louka a co les. Vidíte, že s krajinou umějí mnohem lépe koexistovat a kultivovat ji.

Nemůžete přece popřít, že i tady se během let hodně věcí změnilo.

Ano, třeba domy jsou pěkně opravené, rozmanité fasády ožily oproti uniformitě a šedi za komunismu, to je rozdíl ohromný. Ale navzdory proklamacím o národních zájmech málo vzdorujeme obecně civilizačnímu tlaku, a jsme proto daleko za Rakouskem a dalšími zeměmi.

Stačí dávat pozor

Vraťme se ještě naposledy k novému filmu. Jak byste na něj pozval diváky?

Nejspíš bych jim přál, aby se nenudili. Mou ambicí nebylo natáčet ani pro exkluzivní klubové, ani pro takzvané lidové publikum, pro ženy nebo pro muže. Chtěl jsem zfilmovat něco, o čem budou diváci alespoň chvíli po odchodu z kina přemýšlet a co zachvěje jejich myslí. Stačí, když budou sedět, sledovat film a dávat pozor, protože motivy v něm se různě kupí, proplétají a všelijak na sebe navazují. Já jsem ovšem ten poslední, kdo má právo to hodnotit a doporučovat.

Co s vaším posledním dílem udělá fakt, že jste světová celebrita?
Jsem zvláštní případ. Je asi málo lidí, kteří byli posledním prezidentem jednoho státu, prvním prezidentem jiného státu a ve svých čtyřiasedmdesáti letech i filmovým debutantem. To může vyvolávat rozruch a zesílený zájem, může to zvyšovat nebo naopak snižovat zájem o film, může to ovšem budit i odpor. To všechno se může stát a já jsem na to připraven.