Právě před sto osmdesáti lety ohlásilo jedenadvacet dělostřeleckých salv, že v komnatách zámku Schönbrunn u Vídně se konečně narodil muž, který se měl stát budoucností bezmála třetiny Evropy. Muž, který měl dokázat, že vládnoucí dynastie Habsburků po staletích příbuzenských sňatků, jež se začaly povážlivě podepisovat na zdraví panovníků, ještě dokáže dát svým poddaným skutečného vládce. Muž, který měl najít způsob, jak v éře nacionálních vášní udržet pohromadě impérium slepené z mnoha odlišných národů. A který měl před stále sebevědomějším obyvatelstvem obhájit ideu monarchie, v níž miliony lidí projevují bezvýhradnou poslušnost člověku vládnoucímu z boží milosti.
Dnes už víme, že císaři Františku Josefovi I. se z velkých plánů, jež dostal do vínku, povedlo uskutečnit jen máloco. Druhý nejdéle vládnoucí panovník v evropských dějinách prožil život naplněný osobními tragédiemi a umíral uprostřed kruté světové války, kterou sám rozpoutal a která nemohla skončit jinak než rozpadem říše, již se celý život pokoušel zachránit. V nástupnických státech, například v Masarykově Československu, se pak Rakousko-Uhersko obvykle líčilo coby krutý žalář národů, v němž Čechové trpěli pod nadvládou Vídně. Pravda je ale složitější. Žalářník František Josef I. Čechům připravil možná nejúspěšnější období v moderních dějinách, z jehož dědictví žijeme dodnes.
Příliš brzy
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
