My jsme to nahráli

Na začátku padesátých let se na Sedlčansku začal odvíjet neuvěřitelný příběh. Skoro třicetiletého rolníka Václava Jakeše, jehož bratr se pokusil ilegálně uprchnout na Západ, se snažila Státní bezpečnost vydíráním získat ke spolupráci. Zoufalý muž před stupňujícím se nátlakem utekl do lesa. Tam ho po několika dnech našel kamarád a odvedl ke svým známým na statek sedláka Jana Pecky. Hospodářova rodina žijící na samotě nezaváhala ani minutu a uprchlíkovi nabídla dočasný úkryt. Šatili, živili a skrývali ho ve stodole téměř šestnáct let, dokud se Jakeš v uvolňující se atmosféře druhé poloviny 60. let nerozhodl přihlásit úřadům. (Strávil pak tři měsíce ve vyšetřovací vazbě, souzen nebyl.)

Sedláka Pecku, který na svém statku žije dodnes, ještě donedávna nikdo neznal. Až před měsícem sklidil (v zastoupení svého syna, kvůli zdravotním problémům nemohl přijet osobně) dlouhotrvající aplaus sálu na pražském Žofíně, kde v přítomnosti televizních kamer dostal Cenu Paměti národa. Hlavní zásluhu na tom, že Peckův statečný čin stejně jako tisíce dalších nezůstal v zapomnění, má občanské sdružení Post Bellum. Nejen ocenění pro lidi, kteří zůstali lidmi i v nebezpečné životní situaci, ale třeba také čerstvě vydaná multimediální DVD učebnice pro základní a střední školy nazvaná My jsme to nevzdali představuje důležitý pokus, jak poselství nedávné české minulosti uchovat pro další generace.

Času,…