Cesta je způsob, jak poděkovat

Co vás dnes přitahuje na putování a na Máchovi?

Mám rád chůzi krajinou, ale potřebuji jí procházet delší čas, jinak to není ono. Potřebuji se v krajině tak nějak omlít. Často jsem se vydával na poutě v těžkých chvílích svého života, šel jsem třeba dva tři dny, spal venku pod hvězdami, aniž bych věděl, kam půjdu. A najednou jsem si uvědomil, že to je zajímavý moment - nevíte, kde budete spát, nemáte nic zajištěného, nic není předem jisté. V takových chvílích se věci ukazují úplně jinak. K Máchovi jsem se blíž dostal, když jsem před pár lety o poutnictví a krajině připravoval výstavu v litoměřické galerii. Prošel jsem si cestu, kterou chodil z Prahy na Bezděz a Sněžku, pak jsme jí šli v kuse s deseti lidmi v rámci výstavy. Mácha byl náš největší chodec, několik jeho děl se odehrává na téhle trase. Pro mě je něco jako domorodý starší.

Jak to myslíte?

V téhle kultuře není moc starších, od kterých by se člověk mohl učit o vztahu člověka a krajiny, takže pokud vás tohle téma zajímá, narazíte na Máchu. A samozřejmě taky na Váchala. Mácha inspiruje svou odvahou, konfrontací s neznámem, se smrtí, s nejzazší konečností, v tom se podobá šamanům. Jeho doba byla samozřejmě jiná, lesy ještě hučely, naháněly hrůzu a Mácha často putoval sám. Tyhle prvotní pocity strachu, přijímání výzvy uprostřed ohromujícího světa hvězd a lesů jsou velice důležité. Naráz se vám vědomí otvírá a rozšiřuje. Sám mám podobné…