Terapie spřežením

Příběhy největšího závodu musherů v Česku

Václav Jůza

vypadá jako reklama na polárníka nebo horala, ale mluví spíš jako městský kavárenský týpek.

„To mě osvítil duch svatej, že jsem dnes zůstal tady,“

říká vysoký šlachovitý muž s dlouhými bílými vlasy a vousy nad sklenicí piva v restauraci nedaleko startu největšího a nejtěžšího závodu psích spřežení v Česku. Šediváčkův long právě pokračuje druhou etapou, kterou Jůza vzdal.

„Nesnáším brýle, nic s nimi nevidím a nenávidím, když mi lítají vločky do očí,“

říká.

„A s čelovkou už vidím úplné hovno. Tak, co bych tam v té vánici a tmě dělal? Já to dělám jako terapii, rozumíš? Jako terapii, a ne abych se trápil.“

V Orlických horách zuří vánice a v restauraci penzionu Kristýna v Deštném, kde je štáb závodu, se od kamen a zasněženého oblečení nově příchozích šíří příjemné vlhké teplo. Vpodvečer tu sedí několik odpadlíků, organizátorů nebo členů soutěžních týmů a Václava Jůzu tady zná každý. Patří k symbolům nejenom tohoto závodu.

Jako chirurg odešel s manželkou, zdravotní sestrou, v roce 1981 do Rakouska. A tam se mu po deseti letech, když mu táhla čtyřicítka, začaly třást ruce. Postihla ho zvláštní nemoc, kterou nešlo úplně zastavit – v játrech a mozku se mu začala usazovat měď.

…