Al-Káida na palubě

Dokážeme někdy leteckou dopravu ochránit před atentátníky? Je ještě co zlepšovat, ale skutečné řešení problému terorismu leží jinde.

Od roku 2013 si zase do letadla budeme moci vzít láhev nedopité koly. Na scény, kdy před bezpečnostní kontrolou cestující rychle dopíjejí poslední loky limonády z plastových lahví, pak budeme jen s úsměvem vzpomínat. Míra 100 mililitrů kapaliny jako hranice mezi bezpečnostní hrozbou a povoleným nákladem se rozplyne.

Ve jménu bezpečnosti tuto úředníky stanovenou hranici nahradí stroje. Podle rozhodnutí Evropské komise mají totiž všechna evropská letiště, tedy včetně pražské Ruzyně, zavést přístroje, které dokážou rozpoznat obsah kapaliny i v uzavřené láhvi. Příjemnější cestování však toto nařízení nutně nepřinese.

Odborníci na leteckou bezpečnost totiž strojům budoucnosti nevěří. „Hodně často alarmují falešně,“ říká jeden z předních českých expertů, který si nepřál být jmenován. Letiště proto budou muset koupit ještě druhé, přesnější zařízení, kam se kapaliny vloží po falešném poplachu. Jenže ani to není stoprocentně přesné a na jediné spolehlivé testy – otevření nádoby a kápnutí tekutiny na lakmusový papírek – nebude v provozu velkých letišť čas. Pasažéry tak možná čeká volba mezi tím, jestli je jim dražší falešně detekovaný nápoj z duty free shopu, nebo odlet do cílové destinace. Letiště zase přemýšlí, kde na přístroje v ceně 25 až 150 tisíc eur vzít peníze. Uvažují proto také o tom, že by si cestující, kteří si budou chtít přenést kapalinu na palubu, museli za test připlatit. Podle obou oslovených leteckých expertů za rozhodnutím o zavedení přístrojů stojí dlouholeté lobbování jejích výrobců. Ti přitom používají argument, kterému politici těžko odolávají: větší bezpečnost cestujících.

Hlavní poselství nigerijského atentátníka Umara Farúka Abdulmutallaba, který se po Vánocích pokusil odpálit boeing letící do Detroitu, však na klidu nepřidá – teroristé jsou vždy o krok dopředu. Ať už se pravidla zpřísní jakkoli, profesionální atentátníci si vždy najdou novou skulinu. Třiadvacetiletý útočník si totiž trhavinu ukryl ve spodním prádle, přímo v rozkroku, a vyhnul se tak nejen kontrole v nigerijském Lagosu, ale také běžné kontrole na přestupu v Amsterdamu. A takřka s naprostou jistotou by výbušninu neodhalila ani hmatová kontrola.

Poté, co atentátníka na palubě přemohl včasný zásah pozorných spolucestujících, se opět vede debata především o zpřísnění letištních kontrol, o omezení cestujících na palubě letadel a o nových technologiích. Tentokrát o takzvaných svlékacích skenerech, které „vidí“ pod šaty cestujících a které jsou momentálně ve zkušebním provozu na několika velkých evropských letištích. Evropská komise ještě o jejich povinném zavedení nerozhodla. Minulý čtvrtek se proti jejich používání vyslovila ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, vystavují prý cestující zbytečně mírným dávkám škodlivého záření. Hlavní slovo však bude mít česká vláda, které se chystá o nové technologii rozhodnout během příštích tří týdnů.

„Jenže ani tyhle skenery by nejspíš jeho nálož neodhalily. Nic proti nim v zásadě nemám, uvidí toho více než současné detektory, ale mrzí mě to všudypřítomné lobbování jejich výrobců zaklínajících se bezpečností pasažérů. I před svlékacími skenery je možné trhaviny ukrýt, do rozkroku, do tukových faldů, pod ňadra některých žen. Letištní kontroly jsou tu spíš k odhalení amatérů nebo bláznů, skutečné profesionály nenajdou. To je práce pro někoho jiného, pro tajné služby,“

říká již citovaný odborník na letištní bezpečnost. Stejný názor má i šéf bezpečnosti na pražské Ruzyni Martin Hlava, podle něhož teď klíčovou roli hraje lepší vyhodnocování informací o lidech, kteří si koupí letenku.

To potvrzuje i případ odhalené výbušné kapaliny na londýnském letišti v roce 2006, která nastartovala zmíněnou debatu o zákazu a kontrole tekutin. Pracovníci ochranky na letišti tehdy dostali upozornění od tajné služby, aby se na podezřelého cestujícího zaměřili a při detailní kontrole opravdu objevili výbušninu. Sama jemenská al-Káida, která stojí za zmařeným atentátem na let do Detroitu, vloni ukázala možný způsob obejití letištních kontrol. Její atentátník se v kanceláři šéfa saúdskoarabské tajné služby odpálil bombou, kterou měl ukrytou ve svém žaludku.

Každý je vydíratelný

„Jestli budu chtít, tak do letadla propašuji vlastně cokoli,“

říká bývalý šéf tajné služby

Karel Randák

.

„Nezkoušel bych to teď, kdy jsou opatření zpřísněná, ale až po čase, kdy zas pozornost poleví. Útočníci mají prostě čas, stačí jim mít jednou štěstí. Bezpečnostní kontroloři a tajné služby naproti tomu potřebují mít štěstí pořád.“

Randák by ani nezkoušel obelstít techniku.

„Nejslabší článek je – stejně jako všude jinde – člověk a jeho úplatnost,“

říká a souhlasí s ním i 

Martin Hlava

.

Na pražském letišti se podle jeho slov selhání člověka brání tím, že zaměstnanci nikdy nevědí, na jaké pozici a u kterého letu budou další den sloužit. „Potenciální útočník by tedy musel najednou uplatit nejen zaměstnance, ale i jeho nadřízeného, který rozhoduje o službách. Každý je ale nějak vydíratelný, a proto například i já neustále musím procházet různými kontrolami,“ říká Hlava.

Jenže létání je z principu globální služba. Jen předloni se na ruzyňském letišti odbavilo 12,6 milionu cestujících (v roce 1990 to bylo 1,9 milionu) a na celém světě předloni ke komerčním letům vzlétlo zhruba 33 milionů letadel s 2,2 miliardami cestujících. Aerolinky spojují body na globální síti letišť, zrychlují přesuny cestujících, propojují kultury a pomáhají vyvolávat stále intenzivnější pocit „zmenšování světa“. Právě proto jsou pro teroristy tak lákavým cílem, jejich únos a zničení je šancí udělat díru do této globální sítě. Letadlo je symbol, na který je útok nesrovnatelně působivější než například jen atentát na lokální pobočku banky nebo třeba i na letištní frontu u odbavení. A právě kvůli této povaze létání jsou i sebelépe vybavená evropská letiště jen částí globální bezpečnostní mozaiky.

„Kdybych chtěl zaútočit na Ameriku, tak bych zvolil přímý let z Latinské Ameriky nebo z Afriky,“ říká muž, který v minulosti pracoval na letišti v Dubaji a který díky své práci navštívil desítky letišť na celém světě. „Viděl jsem tam řadu svých kolegů, kteří nebyli vyškolení a práci také docela flákali. Myslím, že by nebyl problém najít někoho, kdo se nechá uplatit,“ dodává.

Na ruzyňském letišti se zatím žádný únosce do letadla proniknout nepokusil. Seznam předmětů, které odhalily zdejší detektory, zatím spíše vypovídá o zapomnětlivosti cestujících. Vášniví střelci si například ve svých brašnách nechávají ostré nábojnice, v zavazadlech se našly i jedovatí pavouci, paintballové zbraně, historické palcáty nebo dlažební kostky coby suvenýr z Prahy. Pasažéři, jejichž jména se nacházejí například na amerických seznamech podezřelých, tudy prakticky nelétají. Oproti tomu letištěm v Dubaji, které slouží jako uzel pro řadu letů ze zemí třetího světa, takoví lidé procházejí prakticky každý týden.

Na americkém seznamu podezřelých cestujících dnes totiž stojí skoro půl milionu jmen, které si vytipovaly tajné služby (Terrorist Scree-ning Database, kam tajné služby mají každý den připsat přes tisíc nových jmen a smazat šest set jmen, které už nejsou podezřelé). „Jak přesně tyhle seznamy fungují, nevím. Záleží hodně na práci lidí, kteří celosvětově odposlouchávají telefonické rozhovory, a na jejich vyhodnocení situace, na tom, nakolik podlehnou paranoii,“ říká Karel Randák. Může se tedy teoreticky stát, že se na tento seznam dostane třeba aktivista, který dobrovolně pracuje na palestinských územích, nebo třeba novinář, který je v kontaktu s radikálními organizacemi typu Hamás nebo Hizballáh. Američané vedle tohoto početného seznamu evidují ještě užší výběr podezřelých – databázi 14 tisíc lidí, kteří při každém letu do Ameriky musí projít velice zevrubnou kontrolou, a listinu 3400 lidí, kteří nesmí létat vůbec. Evropu podle bezpečnostních odborníků vytvoření podobného jednotného seznamu rovněž čeká.

„Jenže tyhle seznamy se týkají asi hlavně různých ideologů a logistiků teroristů. Velký útok můžeme spíš čekat od někoho, kdo na sebe zatím neupozornil, a vyhne se tak možným kontrolám. A pak je tu ještě spousta praktických problémů, třeba s různými přepisy jmen z arabštiny do latinky. Jedno jméno může mít třeba pět různých přepisů a tajné služby znají třeba jen tři z nich. Terorista pak kontrole unikne tím, že použije zrovna pas s přepisem, který agenti neznají,“ vysvětluje Randák. Koneckonců i Nigerijec Umar Farúk Abdulmutallab se na seznam podezřelých nedostal.

V jeho případě to bylo způsobeno tím, že si tajné služby nespojily varování otce na americké ambasádě v nigerijské Abuji, že mu syn utekl k radikálům do Jemenu, s odposlechem členů al-Káidy v Jemenu, kteří se chlubili, že jejich nigerijský člověk brzy překvapí svět. Navíc Velká Británie vloni Umarovi nepovolila přílet do země. O tuto informaci se ale Britové s americkými kolegy nepodělili. Barack Obama proto kritizoval systémové selhání tajných služeb a novinové komentáře vyzývaly k jejich větší koordinaci. „To je ale bohužel skoro nevyhnutelné selhání. Různých varování je tolik, že je fyzicky nemožné je zvládnout. Tajné služby musí třeba pečlivě prošetřit i informaci, že Usáma bin Ládin sedí v jedné pražské kavárně. K odhalení je vždycky potřeba mít hodně štěstí, bývá to prostě také věc náhody,“ říká Randák.

Účinný způsob odhalení útočníků ukazuje příklad Izraele. V každém letu do Svaté země sedí tajnou službou vyškolená ochranka a v areálu při odbavení zavazadel dohlíží na manipulaci s kufry a batohy další zaměstnanci izraelských aerolinek. Letouny společnosti El Al jsou vybaveny speciální vojenskou technikou, která může například změnit dráhu letu rakety vystřelené z okolí letiště. Lidé s psychologickým vzděláním navíc na izraelských letištích pozorně sledují chování pasažérů a zvou si je k podrobným rozhovorům. Výsledkem této strategie je, že se od roku 1969 nikomu nepodařilo unést letadlo společnosti El Al, ani letadlo odlétající z telavivského letiště. Rozšíření izraelské taktiky do Evropy či Ameriky je však problematické. Jednak by El Al bez obrovských státních dotací zřejmě zkrachoval a zadruhé se Evropané a Američané zatím necítí v takovém ohrožení, aby přistoupili na stejné omezení svých svobod jako Izraelci.

Kromě izraelského případu platí, že za současných podmínek letištní kontroly ani tajné služby v Evropě a v Americe stoprocentní bezpečí přinést nemohou. Zvítězit v boji proti al–Káidě lze jen tehdy, podaří-li se odstranit kořeny problému. To je však zjevně čím dál tím složitější.

Umar Farúk Abdulmutallab totiž vůbec neodpovídá představě, kterou má průměrně informovaný obyvatel střední Evropy o typickém džihádistovi: fotografie tohoto 23letého Nigerijce neukazují vousatého Araba, ale vesele a přátelsky vyhlížejícího mládence s černou kůží. Abdulmutallab nevyrostl někde ve slumech, ale v dobře situované a vlivné rodině. Chodil do nejlepších škol, vystudoval univerzitu ve Velké Británii a zřejmě ho čekal příjemný život. Ani klišé o „dovolené“ v teroristickém výcvikovém táboře v Afghánistánu tento atentátník nesplňuje – školení podle vlastních údajů obdržel v Jemenu. Znamená to tedy, že jsou naše představy o povaze al-Káidy, o jejích bojovnících a bojových strategiích totálně zastaralé? Je možné, že se teroristická organizace během minulých let úplně změnila?

Vítejte zpátky doma

Odpověď zní ano – alespoň co se týká území, na kterém al-Káida působí. Svatá válka (džihád) se totiž už dlouho nevede jenom v Afghánistánu a Pákistánu – a to paradoxně právě proto, že americký boj proti teroru byl na začátku docela úspěšný. Válka v Afghánistánu, kterou Spojené státy a jejich spojenci reagovali na útoky z 11. září 2001, krátkodobě totiž skutečně al–Káidu oslabila. Tisíce jejích bojovníků přišly o život. Mnoho členů, mezi nimi také celá řada vysoce postavených, bylo zatčeno.

Dlouhodobě však útok na Afghánistán způsobil především geografický přesun džihádistů a jejich rozptyl. „Když musela al-Káida v zimě roku 2001 opustit své základny v Afghánistánu, utekla většina příznivců bin Ládina zpět do svých arabských vlastí,“ píše v článku z května 2008 Guido Steinberg, expert na terorismus a poradce bývalého kancléře Gerharda Schrödera, který dnes pracuje v nejdůležitějším německém think tanku Stiftung Wissen-schaft und Politik v Berlíně. „A tam, doma, tito navrátilci od roku 2003 vyvolávali nové vlny teroristického násilí.“

Velké „pobočky“ al-Káidy v minulých letech nevznikaly jen v Saúdské Arábii a v Iráku – ale také v Jemenu, kde roztříštěná společnost plná konfliktů, velká chudoba, nevzdělanost a slabá vláda dodnes tvoří ideální podmínky pro krvavý byznys jménem teror. Především sever země ovládají tradiční po zuby ozbrojené kmeny. A mnoho z nich al-Káidu na svém území toleruje, nebo dokonce podporuje nejen proto, že společně bojují proti centrální vládě prezidenta Sáliha. Jak řekla německému deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung expertka na Jemen Nicole Strackeová z Gulf research Center v Dubaji, některé kmeny al-Káidou také vydírají místní vládu ve stylu: „Vy nám tady konečně postavíte novou silnici a vytvoříte pracovní místa – a my se za to zřekneme podpory teroristů.“ Rozeklané pohoří uvnitř země a dlouhé pobřeží směrem k Somálsku, jehož jižní část už také ovládají džihádisté, nedávají lovcům teroristů příliš velkou šanci na úspěch. A vládě v jemenském hlavním městě San’á zřejmě chybí jak prostředky, tak politická vůle k tomu, aby důkladně proti teroristům zakročila.

Uděláme to jinak

O tom, že se al-Káida za poslední roky přemístila ze střední Asie zpátky na Blízký východ, tedy nikdo nepochybuje. Menší shoda však mezi experty panuje v tom, nakolik se při tomto přesunu změnili sami atentátníci.

Především američtí pozorovatelé spatřují v posledních útocích příznaky toho, že dnešní džihádisté už nemají s bojovníky, kteří se do „svaté války“ hrnuli začátkem minulého desetiletí, mnoho společného. Americký expert Bruce Hoffman si například nedávno v německém časopise Spiegel stěžoval, že nebezpečí teroristických útoků během loňského roku značně vzrostlo, protože atentátníci už nemusí nutně do USA přijít ze zahraničí. Čím dál tím více pachatelů jsou prý lidé s americkým státním občanstvím, kteří propadli ideologii džihádu. „

Myslím si,“

říká Hoffman,

„že jde o novou strategii al-Káidy. Chtějí co nejvíce osamělých pachatelů, aby tím odvrátili pozornost tajných služeb a mohli v klidu připravovat větší útoky.“

O nové, už třetí generaci atentátníků al-Káidy mluví i bývalý agent CIA a psycholog

Marc Sageman

.

„Druhá generace se skládala z lidí, jako byl třeba Muhammad Atta, kteří do Evropy přišli z muslimských zemí, “

řekl Sageman v září 2007 německému časopisu Stern.

„Čím dál tím častěji ale vidíme pachatele, kteří v Evropě strávili už celé dětství. … Už to nejsou vojáci, nejsou to ani pečlivě plánující teroristé, kteří za každou cenu chtějí spáchat úspěšný atentát. Jejich motivem je potřeba uplatnit se, hra na kočku s myší s policií je vzrušuje, nechtějí být až tak nenápadní.“

Pro tento „nový typ“ atentátníků se skutečně najde celá řada příkladů – a to nejen ve Spojených státech. V květnu policie v New Yorku zatkla čtyři muže, kteří plánovali útok na centrum židovské komunity v městské části Bronx – tři z nich měli americké státní občanství. V Německu vzbudila velkou pozornost takzvaná skupina Sauerland, která v roce 2007 zřejmě připravila několik atentátů na zdejší americká zařízení a dva ze čtyř členů byli Němci, kteří přestoupili k islámu. A také v Rakousku bylo na začátku 2006 roku uvězněno několik muslimů, ze kterých se alespoň jeden už v alpské republice narodil. Mají tedy američtí analytici pravdu, když tvrdí, že al-Káida dnes vědomě sází na osamělé pachatele, kteří už dlouho žijí na Západě?

„Jsem docela skeptický, jestli se skutečně jedná o novou strategii,“ říká Ulrich Schneckener, profesor politologie na univerzitě v německém Osnabrücku, který se už několik let intenzivně zabývá mezinárodním terorismem a občanskými válkami. „Pachatelé, jako byl třeba Umar Farúk Abdulmutallab, spíše potvrzují vzor, který už dlouho známe. On přece osamělým pachatelem nebyl, protože zřejmě dostal výcvik v Jemenu. Také členové skupiny Sauerland měli kontakty do Pákistánu. Pak je tu opravdu třeba případ armádního lékaře Nidala Malika Hasana, který se narodil v USA, čtyřicet let vedl úplně nenápadný život, a potom loni v listopadu na základně ve Fort Hood zastřelil třináct lidí – ale s takovými atentátníky nemůže žádná teroristická organizace strategicky plánovat.“

Také koncept tzv. spících buněk, o kterých se po 11. září tolik mluvilo, považuje Schneckener za problematický. „Neznám ani jediný případ, ve kterém al-Káida poslala své bojovníky do nějaké země, tam je nechala několik let žít úplně normální život, a potom je aktivovala jako teroristy,“ říká. Většina atentátníků, kteří už delší dobu žili na Západě, se podle něho radikalizovala až v zahraničí, a teprve potom hledala kontakt na al-Káidu. Důvod, proč se mladí muslimové v západních státech nadchnou pro islamismus, zřejmě spočívá v exilovém pocitu a vykořeněnosti.

Ulricha Schneckenera nepřekvapuje ani skutečnost, že naposledy zadržený nigerijský atentátník Umar pocházel z dobře situované rodiny – je nejmladším z šestnácti dětí jednoho z nejbohatších nigerijských bankéřů. Představu, že terorismus je nutně spojený s chudobou, totiž výzkumníci už dávno vyvrátili. „S terorismem se setkáváme spíše ve střední vrstvě než mezi chudinou,“ říká Schneckener. „V rozhodnutí stát se teroristou totiž hraje důležitou roli otázka, jaké perspektivy daný člověk má. Žije-li ve společnosti, kde navzdory dobrému vzdělání a vyspělé ekonomice nevidí šanci na sociální vzestup – třeba protože nepochází ze ,správné‘ rodiny nebo patří ke ,špatné‘ straně –, tak často zažívá frustraci, která může skončit násilím.“

Skutečnost, že většina členů al-Káidy pochází ze Saúdské Arábie, Jemenu a Egypta, tedy má svou logiku: ve všech těchto státech rozhoduje o životních šancích jednotlivce příslušnost k určité rodině nebo ke klientele jednoho mocného člověka. Umar Farúk Abdulmutallab však díky svému otci, který byl jeden čas dokonce nigerijským ministrem financí, určitě šanci na úspěšnou kariéru, vliv a blahobyt měl. Jeho nadšení z al-Káidy tedy do určité míry zůstane hádankou. Jednoznačným důkazem existence nového typu atentátníka však podle všeho není.

Velké dilema pana S.

Z nejnovějšího pokusu o teroristický útok proti Západu tedy vyplývá především následující poznatek: Ani svlékací skener, ani takzvaný profiling podezřelých cestujících by atentátu na boeing směřující do Detroitu s jistotou nezabránily. Jedinou možností, jak nad terorem zvítězit, je proto potírání jeho příčin. Nicméně o tom, v čem tyto příčiny spočívají a čeho teroristé chtějí dosáhnout, se mezi experty také vede spor.

Guido Steinberg ze Stiftung Wissenschaft und Politik je přesvědčený, že hlavním cílem teroristů je svrhnout diktátory v arabských státech. Podle něho se Západ stal terčem útoků jen proto, že USA a Evropa podporují autokratické režimy v Rijádu či Káhiře. Jakmile se Západ této politiky vzdá, sníží se i ohrožení ze strany al-Káidy.

Ulrich Schneckener to vidí trochu jinak. „Džihádisté vychází z toho, že Západ svou hegemoniální politikou k dnešní situaci v arabských zemích přispěl. Navíc jejich teror není namířený jenom proti Západu, ale také proti Rusku či Indii. Tady jde o takzvané osvobození muslimů – a toto osvobození se může podařit jen tehdy, pokud se v regionu zbaví všeho, co muslimy podle jejich názoru utlačuje.“

Jasné je v každém případě jedno: nemá velký smysl reagovat na teror dalšími bombami, což je dobře vidět v Afghánistánu. USA se proto chystají zdvojnásobit finanční pomoc jemenské vládě, zatímco vyslání amerických jednotek do Jemenu Barack Obama vylučuje. Západní politici se zřejmě rozhodli jít cestou, kterou experti doporučují už dlouho. Na to, aby al-Káida dále nerozšiřovala svá působiště, je nutné hlavně posílit a opatrně reformovat státy v severní Africe a na Blízkém východě. „K tomu, aby se mohla v některé zemi uchytit, potřebuje al-Káida prostředí lidí, kteří se nějakým způsobem cítí být vyloučeni či znevýhodněni. Mezinárodní společenství by tedy mělo posílit dotyčné státy tak, aby v nich do budoucna už nevládla jenom určitá skupina a aby se mohly se státem identifikovat všechny kmeny,“ říká Ulrich Schneckener.

Více participace, zavedení právního státu, vybudování nových a lepších politických struktur ovšem rozhodně není jednoduchý úkol. A to v neposlední řadě i proto, že například jemenský prezident Sálih při každém pokusu o reformy naráží na zákeřné dilema: Když nebude dělat nic, tak se mu stát pravděpodobně rozpadne; když bude poslouchat Západ a snažit se o reformu, tak mu hrozí, že ho ortodoxní muslimové označí za zrádce a za loutku Západu. Šance vzít islamistickému teroru půdu, ze které vyrůstá, je tedy malá. Zdá se ale, že je jedinou, kterou máme.

Na téma bezpečného létání, zpřísnění letištních kontrol, možného omezení cestujících na palubě letadel, i nových technologií chránících bezpečnost pasažérů, můžete 22. 1. od 10:00 do 11:00 diskutovat s Vítězslavem Kulawiecem, vedoucím oddělení ochrany civilního letectví ministerstva dopravy.