S orlem nad hlavou

Čeští ornitologové se snaží vrátit orla skalního do volné přírody

S hrdě vztyčenou hlavou chvíli posedává na vrcholu vysokého smrku a pronikavýma žlutýma očima sleduje pozorně okolí, pak najednou roztáhne mohutná křídla a střemhlav se spustí do volného prostoru, aby v dlouhých kruzích pomalu vystoupal k modrému nebi a za chvíli se ztratil vysoko v mlžném oparu. Několik mužů pod smrky ho se zvrácenou hlavou pozoruje dalekohledy a tváří se při tom nadmíru spokojeně. Není divu: vždyť se po dlouhých letech podařilo to, co už se zdálo navždy ztracené. V kopcích Moravskoslezských Beskyd nedaleko Nového Jičína právě k volnému nebi české přírody poprvé po stech letech vzlétnul v našich podmínkách zcela výjimečný tvor, ptačí král – orel skalní.

Nový pokus

Lépe řečeno – není to úplně poprvé. V rámci programu Návrat orla skalního vypustili ornitologové ze záchranné stanice ochránců přírody v Bartošovicích nedaleko Nového Jičína během tří let dokonce orlů třináct. Jenže s návratem do přírody a v soužití s lidmi to ptačí král nemá jednoduché. Jednoho z vypuštěných orlů zabil elektrický proud vysokého napětí, samičku pak nedávno otrávená návnada zakázaným jedem karbofuran. Její zkroucenou mrtvolu objevili letos v září ochránci přírody u Votic nedaleko Benešova, na dopadení neznámého traviče pak vypsali peněžitou odměnu 78 000 korun. Pro ochranáře je to totiž hodně citelná rána: vždyť vychovat orla skalního a vypustit do volné přírody tak, aby v nástrahách moderního světa obstál a přežil, stojí nemalou námahu.

„Celý profesní život jsem toužil, aby se k nám orel skalní vrátil, je to úžasný pták a do české přírody patří,“ říká vedoucí již zmíněného programu s příznačným jménem Petr Orel. Ještě na začátku dvacátého století bylo možné orla skalního běžně spatřit třeba na Šumavě, z Krkonoš a Beskyd zmizel o půl století dříve v rámci mysliveckého vybíjení takzvaných škůdců“, jak se v lovecké hantýrce označují dravci a šelmy. Česko je tak vedle Irska jedinou evropskou zemí, kde orel skalní nežije; jinak se evropská orlí populace počítá na pět a půl tisíce jedinců.

Orel samozřejmě není žádný škůdce. Stejně jako jiní dravci plní v přírodě funkci jakéhosi uklízeče: živí se totiž mršinami a lovem slabších a nemocných zvířat, čímž přispívá k udržování silné a zdravé populace zvířat, jako jsou zajíci či lišky. Pozitivně ovlivňuje i počty ostatních dravců, tak aby se zbytečně v rámci ekosystému nepřemnožili. Podle ornitologa Petra Orla by měl člověk navíc ocenit, jaký je orel skalní zajímavý a impozantní pták: dorůstá až jednoho metru, má rozpětí křídel přes dva metry a dokáže se celé hodiny vznášet doslova kilometry vysoko. „Nechat se unášet v proudech větru, to úplně miluje. Každý z orlů je jiný a cítíte z nich klidnou a sebevědomou individualitu,“ říká Petr Orel.

Orel skalní se dožívá až padesáti let, ve volné přírodě obsazuje teritorium zhruba padesáti kilometrů čtverečních, zalétává až sto kilometrů daleko a dokáže ulovit i dospělou lišku. Jenže přirozenou cestou by se k nám už z řady „civilizačních“ důvodů podobně jako třeba rys, medvěd či vlk asi nerozšířil, navíc je orel skalní celý život fixovaný na místo svého narození, a tak jedinou možností tedy je ptáka odebrat z jeho přirozeného hnízda, odchovat a pak pod pečlivým dohledem vypustit nazpět do volné přírody. „Alespoň na horách by mohl mít přednost před člověkem,“ usmívá se otec projektu Orel.

Dina s Gabčou a Evženem
„Každá orlice má každý rok dvě mláďata a vždycky to druhorozené zhruba po pěti dnech ze sebezáchovných důvodů utrácí jako tvora, o kterého se už nestačí starat. Takže jde o to ten pravý okamžik vystihnout a těsně předtím živé kuřátko z hnízda odebrat, jezdíme kvůli tomu na Slovensko,“ vysvětluje postup Petr Orel. Jenže to není zase až tak jednoduché: ornitolog musí celé týdny, ne-li celé roky takového orla v nepřístupném terénu slovenských hor sledovat, než se takové hnízdo dá vůbec objevit. Po odebrání mláděte (v té době se nepozná, jestli je to sameček či samička) pak musejí ochranáři plně nahradit jeho matku: krmit sotva vylíhlého orla až šestkrát denně, navíc musejí řešit i jeho případné zdravotní problémy vzniklé při porodu nebo vrozené vady, jako je třeba záducha.

A jsou to doslova celé příběhy: jednoho orlíka našli se zlámanými křídly po vypadnutí z hnízda, podařilo se ho sice vyléčit, až mohl dokonce i létat, později ho však jako přece jen nemotornějšího tvora uštknula zmije. Jiné mládě pak vyvracelo nepřirozeně hlavu a po dlouhých lékařských vyšetřeních se ukázalo, že vada je neurologická a že orlík má nedostatek vitaminů B1. Šlo právě o tu orlici, která se nakonec po usilovné a úspěšné léčbě a zhruba dvouletém životě v přírodě stala obětí jedovaté návnady s karbofuranem. „Podařila se nám ale neuvěřitelná věc: na stanici už od roku 1983 žije stará, kdysi postřelená orlice jménem Dina, se zlámaným křídlem neschopná letu, a ta se cizích mláďat bez problémů naštěstí ujala,“ líčí Petr Orel. Po měsíci až šesti týdnech pak už téměř dorostlá mláďata převážejí do speciální voliéry v lesním terénu a tam postupně vypouštějí, další týdny, než se ptáci osamostatní, je pak ještě přikrmují.

Do dnešního dne tak do volné přírody vypustili postupně třináct orlů, do roku 2011 jich má být až pětadvacet. Program dotuje Evropská unie a stojí zhruba milion a půl korun ročně. „Vlastně až do letošního roku jsme byli úspěšní a orlům se víceméně daří, jedna orlice už dokonce vytvořila pár s divoce žijícím orlem ze Slovenska. Pohlavně ale dospívají až tak v pěti letech, a tak s napětím sledujeme, jestli naši orli už brzy zahnízdí,“ vysvětluje Petr Orel.

O svých svěřencích mají bartošovičtí ochránci dokonalý přehled: ptáci totiž mají na zádech dočasně připevněnou vysílačku. A díky nim tak vlastně mohou sledovat drama orlího návratu v beskydských kopcích takřka v přímém přenosu: „Hned zpočátku programu nám například signál u jednoho z orlů celé dny ukazoval pouze na jediné místo: po dlouhém pátrání jsme zjistili, že vysílačka vězí uvnitř liščí nory. Mysleli jsme si proto, že orla zadávila a sežrala liška. Jenže to byl omyl, po několika měsících se ozvala jedna žena, že její manžel v lese deštěm promáčenou a těžce se pohybující orlici Hanku odchytil a zavřel doma ve starém stanu, naštěstí se ji podařilo zachránit,“ líčí Orel.

Jiné příhody už jsou ale drastičtější: třeba nález nemohoucího raněného orla, u kterého se pak zjistilo postřelení z brokovnice. Během pátrání ochranáři zjistili, že se pravděpodobně nelíbil myslivci, který zřídil na lišky čerstvou návnadu z králičích vnitřností a orel mu ji chtěl sežrat. „I když jsme podali trestní oznámení a postřelení pomocí rozborů kriminalistického ústavu dokázali, policie to ale zase až tak vážně nebrala, případ byl odložen, a proto nebyl nikdo potrestán, maximálně dostal nějakou pokutu,“ kroutí hlavou Petr Orel. „Ale případ otrávené Gabči byl nějaký jiný: otrava karbofuranem je přece jen taková ubohá, zákeřná smrt. A je to hodně emotivní: po letech takových starostí jsou to pomalu jako vaše děti.“

Na jednom z holých kopců tyčících se nad Novým Jičínem pohybuje muž v zelené vestě malou anténou ve vzduchu nastavenou směrem ke vzdálené kontuře Beskyd a napjatě naslouchá ruchům malé vysílačky. Najednou zpozorní a z malého reproduktorku se ozývá pravidelný signál podobný tlukotu srdce. Nikde není sice nikoho vidět, vysílaný signál však prozrazuje, že tam kdesi v nebeských dálkách krouží orel skalní. „Bez lidí je mu určitě lépe,“ říká Petr Orel. „Úplně ho vidím, jak si jen tak klidně plachtí v tom syrovém beskydském vzduchu.“

PŘÍPAD KARBOFURAN
Podle ornitologů právě případ otrávené orlice Gabči znovu poukázal na chronický problém místní ochrany lesní zvěře: i když se o trávení zvířat karbofuranem hlasitě mluví doslova celé roky a označují se i viníci, děje se tak beztrestně a jeho používání zatím nikdo nebyl schopen udělat přítrž. Karbofuran je sice dnes nelegální zakázaná látka, jejíž držení je trestné, ale jako kdysi používaný postřik v zemědělství je mezi lidmi v obrovském množství a jeden litr stačí traviči na celý život. „K otravě zvířete je totiž třeba pouhá jediná kapka,“ říká Zdeněk Vermouzek z České společnosti ornitologické. Ornitologové navíc dosud neznají jediný případ vypátraného a potrestaného pachatele otrávených návnad a monitorují jich po celých Čechách každý rok prokazatelně hned několik. „Jenže to jsou dohledané oběti, stovky dalších někam zaleze do křoví a už je nikdy nikdo nenajde,“ líčí Zdeněk Vermouzek.

V rámci takzvané ptačí kriminality, kdy se zvířata zabíjejí potajmu „na maso“, na trofeje či jako údajná „škodná“ beroucí lidem jejich oblíbené pochoutky jako třeba zajíce či kapry, převládá nad všemi způsoby zabíjení právě otrava karbofunem. „A je to dosti bolestivá a krutá smrt: zvířeti ochrnou svaly a za plného vědomí pak umírá udušením,“ popisuje Vermouzek. Podle ornitologů jsou viníky hlavně myslivci či rybáři, kteří mají na „potlačení“ populace dravců zájem, a pak – liknaví příslušníci policie, kteří jsou mnohdy sami držiteli myslivecké průkazky a zdráhají se zkrátka takové případy do důsledku prošetřit. Ministerstvo životního prostředí proto nedávno navrhlo jakousi „mezirezortní metodiku“ k šetření takových případů. Ta vyzývá policii, aby šetřila i jen podezření na otravu karbofuranem, což by předešlo časové prodlevě a zahlazení stop.

A co na případ karbofuran říkají údajní viníci? „Jsou to všechno jenom domněnky. Takového traviče bychom totiž z řad našich členů rozhodně vyloučili, bylo by to prostě proti naší etice,“ říká Luděk Králíček, mluvčí Českomoravské myslivecké jednoty která sdružuje kolem pětadevadesáti tisíc místních myslivců.

Na téma záchrany ohrožených živočichů, projektu návratu orla skalního do volné přírody i takzvané ptačí kriminality, můžete 21.12. od 14:00 do 15:00 diskutovat s ochráncem přírody - ornitologem Petrem Orlem. Dotazy můžete pokládat již nyní.