Návrat Zbabělců

Škvoreckého klíčová kniha vyjde konečně tak, jak ji skutečně napsal

Listovat těmi třinácti nelinkovanými sešity je zážitek: první verzi Zbabělců psal Josef Škvorecký plnicím perem, věty i dialogy na sebe prakticky bez škrtů plynule navazují, jako by je autorovi někdo diktoval. Právě tento originál, jenž po spisovatelově emigraci zůstal v Československu, nyní připravuje k vydání nakladatelství Books and Cards. Děje se tak šedesát let poté, co za rukopisem na konci léta roku 1949 udělal Josef Škvorecký poslední tečku. A je tu ještě jedno významné výročí: v neděli autor oslaví pětaosmdesátiny.

Ten na otázku Respektu, jak příběh Dannyho Smiřického a spol. vidí dnes, říká:

„Byla to moje spisovatelská maturita, předtím jsem napsal, ale nedokončil asi šest románů, ale pak se mi do rukou dostal první překlad Hemingwayovy knihy Sbohem, armádo!. Začal jsem psát Zbabělce úplně jinak než předchozí romány. S jistotou, chutí a radostí. Měl jsem tehdy ještě plnou hlavu krvavých náchodských událostí z května 1945, svého prvního válečného zážitku, a také swingu a kamarádské party, která ho v Náchodě hrála. Hemingway mi ukázal, jak to udělat, tak jsem to tak udělal.“

Kniha pomlouvačná, bezvýchodná
Jednadvacetiletý pásek a neúspěšný dobyvatel dívčích srdcí Danny Smiřický si musel ovšem počkat ještě dalších deset let, než se s ním seznámila čtenářská veřejnost. Román poprvé vyšel až v prosinci 1958 v Československém spisovateli. Kniha ihned měla ohlas jako do té doby žádná poúnorová publikace. O Zbabělcích rokovalo předsednictvo ÚV KSČ a stalinská kritika běsnila, zatímco Ferdinand Peroutka jim věnoval tři pořady na vlnách Svobodné Evropy. Škvorecký následně musel opustit funkci zástupce šéfredaktora časopisu Světová literatura, mocenská pomsta dopadla i na vedení Československého spisovatele, kde byl přinucen rezignovat ředitel Ladislav Fikar.

Román se odehrává v průběhu pouhých osmi dnů, od 4. do 11. května 1945 ve městě Kostelec, čili Škvoreckého rodném Náchodě. Nevoli dobových kritiků vypravěč Danny nevzbudil jen svým způsobem života a větami typu: „Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem mohl hrát v jazzu na saxofon a dívat se na holky.“ Smiřického vidění světa zpochybňovalo i oficiální výklad historie – tedy heroické povstání českého národa proti nacistickým okupantům. To za zbabělé maloměšťáky a pokrytce v románu suplují pásci jako Danny z naprosto prozaických důvodů: aby se zalíbili holkám.

Redakce Československého spisovatele konflikt předpokládala, a proto knihu opatřila ideologicky vysvětlujícím textem na záložce o špatně orientované mládeži vyrůstající v buržoazním prostředí „bez víry v kladné síly člověka a světa“. V tomto směru nezahálel ani spisovatel. V rozhovoru pro bulletin O knihách a autorech z prosince 1958 prohlásil: „Čtenář, který je dnes, v roce 1958, po deseti letech přímého působení marxismu na široké masy myšlenkově o mnoho dál, než byl Danny v roce 1945, si situaci zachycenou v jeho vyprávění zhodnotí sám. Naprosto nepochybuji, že správně.“

Právě v posledních slovech však spočíval kámen úrazu. Čtenáři Zbabělce hltali a román mizel z knihkupectví, neboť na jeho stránkách byla trefně popsána česká společnost se všemi svými strachy, podlostmi, kolaborací a kariérismy, ale i přirozené sny a lásky mladé generace. Zbabělci odhalili, že stalinský nový člověk se nezrodil. Ten by totiž „křivý obraz revoluční historie, knihu pomlouvačnou a bezvýchodnou, která u nás neměla vůbec spatřit světlo světa“, jak román odmítali kritici jako Vladimír Mináč, Václav Běhounek, Josef Rybák či Ladislav Štoll, určitě nekupoval po tisících. Pozitivní recenze byly v menšině: Jiří Lederer byl po jejím otištění vyhozen z Večerní Prahy.

Ideologická palba utichla v březnu 1959. Na příkaz strany ještě z Československého spisovatele vyhodili Josefa Hiršala, Jana Grossmana a Kamila Bednáře, kteří se Zbabělců zastávali. Od začátku šedesátých let ale začalo pomalé uvolňování politických i kulturních poměrů. A zatímco se Škvorecký věnoval překladům anglosaské literatury, soudruzi zvolna měnili názory. V roce 1962 byl spisovatel, ještě před pár lety v tisku přirovnávaný k prašivému kotěti, pozván na ÚV KSČ, kde mu sdělili, že druhé vydání je možné, pokud ovšem v textu provede pár úprav.

Úpravy
Například nahradí označení Rusák Rusem, seškrtá scénu, v níž čeští hurá vlastenci a efemérní hrdinové mučí zajaté Němce v pivovaře. Škvorecký souhlasil a zásahů do románu nakonec provedl více než 400. Šlo o změny jak v interpunkci, redukci hovorových výrazů, tak rozsáhlejší škrty nebo přímo nové pasáže. Podle bohemisty Michaela Špirita připsanými pasážemi „autor zásadně nikde význam textu nezměnil, avšak oslaboval jeho intenzitu na místech, kde bylo vyznění pro dobový úzus příliš radikální, například zmínky o sovětských reáliích, anebo nejednoznačné motivy, třeba Dannyho sebereflexe, postoj k měšťákům či úvahy o budoucnosti, činil z hlediska marxistické kritiky jednoznačnějšími“.

Vše bylo rázem odpuštěno a na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů v květnu 1963 si nesmiřitelní kritici Zbabělců sypali popel na hlavu. Jak pravil Ivan Skála:„S odstupem doby je možno říci, že osudy této knihy a atmosféra, která byla vytvořena okolo ní, nepřinesly prospěch.“ Druhé vydání přišlo na konci srpna 1964, o dva roky později Zbabělci vyšli potřetí. Tím ovšem Skálova slova na dlouhou dobu přestala platit. Šíření už vytištěné čtvrté verze totiž zabránil příjezd okupantů v srpnu 1968. A poté, co duchovní otec Dannyho zamířil do kanadského exilu, stali se Zbabělci i další Škvoreckého romány v Československu na jednadvacet let tabu.

Veškeré zahraniční překlady románu i dvě české verze publikované za normalizace ve Škvoreckého nakladatelství v Torontu přitom vycházely z druhého upraveného vydání. V těch dalších třech porevolučních se sice autor vrátil ke „skandální“ knižní podobě z roku 1958, ale i ta byla podle spisovatelova doznání v knížce Samožerbuch při přepisech na stroji oproti originálu krácena a upravována. Do rukou čtenářů se tak zanedlouho dostane skutečný unikát.