Představení La Putyka přivádí do českého pohostinství nový cirkus
Když zpocení a fyzicky vyčerpaní herci z inscenace La Putyka defilují při děkovačce, stane se na české poměry něco ojedinělého. Do posledního místa vyprodané hlediště stojí jako jeden muž (jedna žena) a dlouhé minuty freneticky křičí, dupe a nadšeně tleská. Což platí o všech třinácti reprízách, jež má tato hra od své dubnové premiéry za sebou.
Do Prahy se vrátila po měsíčním hostování v Hradci Králové minulý týden a navzdory vlažnému či přímo negativnímu přijetí divadelní kritikou plakáty před holešovickým sálem La Fabrika úspěch potvrzují. Červencová představení totiž překrývá velké razítko: „Vyprodáno“. Na tamním jevišti se zkrátka děje něco výjimečného a diváci to vytušili.
Magický lektvar
Samotná hra přitom začíná banálně a ospalým tempem. V hostinském sále se blíží zavírací hodina, a nerudný výčepák se proto pokouší vyhodit zbylé hosty, partičku mladých a dva tlusté opilé dědky. Nakonec jim přece jen natočí poslední pivo, které však účinkuje jako magický lektvar nejen na zpustlé štamgasty, ale i zemdlené hudebníky v rohu lokálu vyhrávající pořád dokola otřepaný cajdák.
Poslední pivo jako by v putyce probudilo potlačované emoce, vášně, které je třeba vybít, dostat z těla ven. Současně však otvírá cestu do vnitřního světa štamgastů i hostinského a před zraky diváků tak ožívají jejich plány, záměry, nesplněné sny, přání, ale i smutky, deprese, úzkosti ze smrti. Herci se mění v tanečníky, akrobaty, loutkaře, ekvilibristy. Dění neklidné lidské duše každého člověka, v kterou se zatuchlý lokál symbolicky transformoval, vyjadřuje symbióza mluveného slova, písně a pohybu.
„Všechny ty miniaturní příběhy o lásce, vášni, agresivitě, poetice života i strachu z jeho konce jsou jako bubliny stoupající v pivu,“ říká herec a scenárista Rostislav Novák, který spolu s kamarády z umělecké skupiny Skutr La Putyku vymyslel a zinscenoval. K této formě představení ho inspiroval repertoár francouzského divadla Que-Cir-Que, jejž před pár léty viděl na festivalu v Plzni, ale i podobné hry světově proslulého souboru Cirque du Soleil, které tematicky i provedením vycházejí z hnutí „nový cirkus“.
Divadlo, jež v sobě spojuje cirkusovou akrobacii, fyzickou dovednost, přesnost a dokonalost s tancem, hudbou, zpěvem a herectvím, se zrodilo ve Francii v sedmdesátých letech minulého století, jako odpověď na tehdejší krizi klasického cirkusu. Namísto pásma různých žonglérských či akrobatických čísel a drezury zvířat nabízí naléhavé osobní sdělení, v němž oproti normálně pojatému divadlu hrají důležitou roli improvizace a umělecká svoboda.
„Přesně takový typ představení jsem chtěl dělat, ovšem akrobatická nebo taneční čísla musíte něčím obsahově propojit, zasadit do určitého prostředí, jež samo hraje, jinak by to byl zase jen cirkus,“ popisuje Novák hledání sjednocující linie, která ho nakonec napadla v hospodě ve skotském Edinburghu. „Hospoda skýtá neuvěřitelné možnosti, pořád se tam něco děje, lidé si stěžují, vychvalují se, vyprávějí své příběhy. Ta česká je ale dost statická, takové to nekonečné tlachání u piva, kde vzrušením může být maximálně rvačka, nebo že se někdo namaže pod obraz.“ I tento handicap však spolu s režiséry Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským využili ve svůj prospěch. Napadlo je totiž podívat se, co se děje v hlavách štamgastů, opilců i hostinského, a slovem, pohybem nebo hudbou to ztvárnit.
Nakonec vybuchnou
Před dvěma lety tak začali pořádat v divadle Archa workshopy, kde studenty z DAMU a HAMU vyučovali profesionální tanečníci, akrobati, sportovci a loutkáři svým řemeslům. Zpočátku bylo adeptů atypického divadla na padesát, postupně ale z různých důvodů odpadávali. „Nakonec jsme stejně zjistili, že se do našich rolí nejlépe hodí samotní učitelé, které jsme doplnili o pár herců kamarádů,“ vysvětluje Novák finální selekci.
V La Putyce tak například účinkují módní návrhář a vicemistr Evropy v asijském bojovém umění Petr Horníček, akrobat Jiří Weissmann, skokanka do vody Tereza Toběrná, tanečník Pavel Mašek, loutkoherec Jiří Kohout. Původní hudbu produkují muzikanti skupiny Tros Discotekos.
Na rozdíl od kulturními granty štědře dotovaných francouzských profesionálů tohoto divadelního žánru jejich čeští kolegové vložili do podniku většinou vlastní finance. Hra vznikala improvizovaně po tělocvičnách a školních třídách, kde se scházeli ke zkouškám. Všichni se přitom shodují, že nejtěžší je udržet kvalitu na stejné úrovni. Ono totiž denně trénovat, tříbit a zdokonalovat gesta, akrobacii a tanec, jež během představení předvádějí, při jejich dalších zaměstnáních nebo jiných závazcích nejde.
Výsledkem je, že mimo originální nápad, skvělý výkon Jiřího Kohouta v roli hostinského a svižné tempo hry, nejde o zásadně výjimečné herecké nebo taneční kreace a ani akrobacie a výstupy na trampolíně nevyrážejí dech. Do La Putyky se však diváci stejně jen hrnou. „Nabije to prostě lidi emocemi i energií, a na konci proto doslova vybuchnou,“ vysvětluje divácký úspěch jeden z muzikantů Jan Maxián.
V Česku ojedinělý divadelní projekt se bude hrát i na srpnovém festivalu Letní Letná a pak vyrazí na zkušenou do Irska a Španělska, kde tuzemskou putyku mladí herci předvedou v anglické mutaci.
On-line rozhovor s Rostislavem Novákem 5. srpna od 11.00 na www.respekt.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
