Lidstvo řeší problémy s výživou i ropou, a přitom ve světových mořích roste tolik řas. Jsou to tuny hmoty, kterou lze podle potřeby proměnit v delikatesu i biopalivo. Není škoda je tam jen tak nechat?
Když se chce Japonec v Praze domácky najíst, rozhodně nepůjde do suši baru, neboť ty jsou považovány spíš za parodii na japonskou kuchyni. Raději zajde do restaurace Katsura. Pracuje tu šéfkuchař
Hachiro Tsuda
, o němž je známo, že hovoří i vaří výhradně japonsky a k západním vlivům zůstává netečný. A má dostatek vodních řas, které jsou jednou ze základních surovin japonské kuchyně. Pan Tsuda používá ve své kuchyni nejméně šest typů a ochotně je ukazuje.
Jako první do misky nasype něco, co vypadá spíš jako černý čaj. Zalije to vodou, zvolna to bobtná, až z toho vznikne cosi jako špenát. Chutná to vlastně trochu podobně, ovšem s pikantní příchutí oceánu. „Může se použít třeba na wakame salát. Dám k tomu salátové listy, dressing, sezamové semínko,“ vysvětluje kuchař. Řasa wakame se přidává také do další známé speciality, polévky miso, a díky tomu si na ni zvykli už i v Evropě a Americe. Zvykání je ale pomalé.
Zatímco Japonci a Korejci mořské řasy milují, Evropané a Američané je dosud celkem důsledně ignorovali. Postupně se to však mění. Evropská rada pro informace o potravinách (EUFIC) je obyvatelstvu doporučuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
