Vládnou tu přísná pravidla, jejichž dodržování stojí hodně odříkání. Pracuje se tvrdě a zadarmo, ale odměna je sladká: tvůrčí svoboda a pocit nezávislosti. Vítejte ve světě, kde vytrvale odmítají tezi, že dobré umění se dá prodat.
Cvaknout pár fotek na klubovém koncertě neznámé americké skupiny může být někdy pro novináře stejně otravné jako lovit Madonnu. V případě, že akci pořádá legendami opředené pražské vydavatelství Silver Rocket Records, se tento předpoklad zpravidla rovná jistotě. Bylo tomu tak i minulý týden při vystoupení hlučného spolku Edie Sedgwick v pražském klubu 007 na Strahově. Nešlo o peníze ani protekci: lístek stál necelé dvě stovky a sál byl nakonec poloprázdný. Přesto se šestice mužů, která se o pořádání koncertů a vydávání desek s „noise“ hudbou stará a v nadsázce si
přezdívá „ústřední výbor“, chvíli dohadovala, jestli má smysl porušit železné zásady Silver Rocket Records a pustit dovnitř zadarmo neprověřeného fotoreportéra Respektu. Pravidlo zní jasně: žádné akreditace novinářům, kromě těch, o nichž jsou si promotéři jisti, že je hudba „skutečně zajímá“.
„Média nepotřebujeme, nestojíme o propagaci ani zviditelnění,“
vysvětluje strohost – obvyklou spíše při vyprodaných show světových megahvězd – hudebník
Todd Nesbitt
, jeden z klíčových mužů labelu.
„Nám jde čistě o muziku,“
dodává promotér, který na koncertě osobně trhal lístky.
Pro někoho to zní nabubřele, ale v případě Silver Rocket má smysl se přes pochyby hbitě přenést. Komunita okolo tohoto labelu totiž svou představu nezávislé kultury, dělané striktně pro radost, a nikoli pro peníze, slávu nebo kariéru, dotáhla během deseti let k přitažlivé dokonalosti. Nepotřebuje granty, sponzory, mediální partnery ani právníky. Všechno si dělá sama: úspěšní programátoři, učitelé nebo podnikatelé po práci tahají zesilovače, trhají vstupenky a vaří večeře hostujícím kapelám. Namísto smluv a licitování o procenta se tu dohoda o vydání desky mezi vydavatelstvím a kapelou dělá plácnutím ruky a jede se zásadně půl napůl.
Pokud se v této zemi po revoluci občas nezkušeně pochybovalo, jestli rozdělení na oficiální a podzemní kulturu pozbývá ve svobodných kulisách smysl, tady na Strahově je najednou vše hned jasné. Underground – a jak brzy uvidíme nejen ten hudební – žije. A v blahobytné společnosti se mu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.
Pravdivé a poctivé
„V principu jde o totéž,“ srovnává slavnou éru české předrevoluční podzemní kultury s dnešním undergroundem hudební kritik Petr Vizina.„Ukázat, že každý může dělat věci po svém navzdory okolí a nikoho k tomu nepotřebuje.“ Platí to i přesto, že ono okolí se radikálně proměnilo.
Pojem underground se za minulého režimu překládal jako „kulturní podzemí“, „druhá kultura“. I přes hudební, literární či výtvarnou pestrost tohoto společenství bylo vymezení zásadně podmíněné odmítnutím komunistického systému. Ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození to básník, organizátor a jeden z vůdců místního podzemí
Ivan Martin Jirous
v únoru 1975 popsal následovně:
„Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“
V případě komunistů se v boji platila cena v podobě policejní buzerace, vyhazovů z práce, nucené emigrace nebo vězení (sám Jirous seděl s přestávkami osm a půl roku).
Po pádu režimu se v naivní euforii chvíli zdálo, že „druhá kultura“ bez letitého nepřítele zanikne. Zkušenost ze Západu, kde „kulturní podzemí“ funguje minimálně od padesátých let, se však rychle potvrdila i v Česku. Underground dnes přitahuje lidi, které ovládá touha po rezistenci vůči masovému vkusu a tvůrčí svobodě nesvázané diktátem mainstreamu. A to i za cenu anonymity a neúspěchu na cestě do povědomí veřejnosti. Jak říká Vladimír Drápal, ředitel divadla v Lounech a majitel vydavatelství Guerilla Records, jež se specializuje na nosiče undergroundových legend i současných muzikantů: „Jsou to lidé, kteří se nehodlají přizpůsobovat módním trendům a odmítají dělat ze svého umění zboží.“
Působení v undergroundu samozřejmě nepředstavuje automatickou záruku kvality. Snaha o originalitu, neustálé hledání konvencemi nezatíženého projevu je ale často cestou k silnému zážitku.
Právě proto je underground pořád živý. Když se před pětatřiceti lety filozof a básník Egon Bondy ve svých zápiscích o undergroundu nazvaných Mníšek sám sebe ptal, co může zítra či pozítří z tohoto světa vzejít, definoval silnou nejistotu. A popsal tím i podstatu dnešního podzemí – neomezený tvůrčí prostor a možnost umělecké akce s minimem prostředků.
Levisky? Nikdy!
Tenhle pohled plně sdílí i o generaci starší i elegantní prošedivělý muž v saku, který právě vchází do kavárny v centru Prahy. Už o něm byla řeč: je to Todd Nesbitt, na první pohled žádný starší punker, ale solidní vedoucí katedry masové a mediální komunikace na New York University of Prague. Tento akademik už osm let vede dvojí život. Ve dne přednáší a stará se o provoz katedry, v noci se mění ve frontmana skupiny Wollongong, uznávaného tělesa, které patří na české scéně k nejsyrovějším a nejhlučnějším.
„Práci a muziku držím oddělené,“
vysvětluje Nesbitt.
„Jsou to dva autonomní světy a já moc nestojím o to, aby se studenti chodili dívat jako na atrakci na to, jak jejich profesor hraje v punkové kapele.“
Do Prahy přišel studovat v roce 1998, a protože rád chodil do klubů a z domovské Kanady uměl na kytaru, po čase začal hrát. Od začátku ho rozčilovaly všelijaké finty, kterými se promotéři snažili nalákat diváky na koncert – v případě Wollongongu se na plakátech pravidelně opakovalo tvrzení, že jde o kanadskou kapelu. „Strašně mě to vytáčelo,“ vysvětluje Todd, „hudba nemá nic společného s národností a já absolutně nemám potřebu se nějak podbízet. Kdo chce, tak si nás najde sám.“
Tahle filozofie i podobný hudební vkus ho brzy sblížily s dalšími kapelami na scéně a zrodilo se už zmíněné vydavatelství Silver Rocket Records. Vydává desky výhradně spřízněným skupinám a v posledních letech si získalo renomé také pořádáním koncertů zahraničních kapel. „Začali jsme sem zvát skupiny, které máme rádi nebo které by jiní promotéři do Česka nepřivezli, protože jsou příliš obskurní, bláznivé, menšinové,“ vysvětluje Nesbittův kolega z „ústředního výboru“ Adam Nenadál, jinak duše další pozoruhodné hlučné skupiny GNU a civilním povoláním šéfeditor Lidových novin.
Provoz vydavatelství nemá žádné formální desatero, ale postupně se vytvořila nepsaná pravidla. Žádná z kapel – alespoň navenek – neusiluje o komerční úspěch. Někdy je to drsné: když například nedávno firma Levi’s usilovala pro reklamní kampaň o písničku chebské kapely Esgmeq, která u Silver Rocket vydává, šestičlené vedení vydavatelství to rezolutně odmítlo, ačkoli kapela nebyla proti. Tento přístup samozřejmě není bez následků a některé ambicióznější spolky se raději od Silver Rocket odpoutávají a jdou svou cestou.
Další nutné pravidlo zní „udělej si sám“ a jeho význam dobře ukazují koncerty přespolních. Když s nimi lidé kolem Silver Rocket začínali, museli do přípravy investovat i vlastní peníze a často prodělávali. Postupně ale vytvořili na účtu polštář, z kterého se výdaje platí a návratnost nemusí být hlavním hlediskem pořádání koncertu. Silver Rocket drží kvůli divákům ceny lístků co nejníž, pokud koncert vysloveně nevydělává, neúčtují si žádnou provizi. Hlavním kritériem je pro ně naprostá spokojenost zahraničních hostů. „Sami máme kapely, takže víme, jak je důležité cítit se na turné dobře,“ vysvětluje Nenadál. Pro alternativní tvrdší rockovou scénu je tenhle přístup typický i v zahraničí, takže většina zdejších kapel kolem Silver Rocket díky propojené síti dobrovolníků vyjíždí na evropská turné – o čemž domácí komerčně úspěšnější skupiny jen sní. „To, že nějaká kapela patří k Silver Rocket, znamená, že nedělá práci jenom pro sebe, ale pro celou scénu,“ uzavírá Nenadál. „Lidi, pro které je důležitá jen jejich vlastní kariéra, nás nezajímají.“
Trochu trapný
Na výtvarné scéně zpravidla nepanují tak přísné zásady, ale schopnost vidět věci jasně se cení i tady.
„Radši budeme dělat průsery než průměrný výstavy,“
zní oblíbené heslo
Pavla Sterce
(1985), lehce přiřaditelné k části zdejší galerijní scény, která úspěšně navrací obsah sousloví nonkonformní kultura. Nová generace výtvarníků disponuje energií, jaká tu dlouho nebyla k vidění. Nepotřebuje peníze, podporu státu, pozornost médií a vlastně ani publikum.
A o nějakých „průserech“ tady nemůže být řeč. „Hledali jsme místo, kde nebudeme platit nájem. A našli jsme tuhle kůlnu mojí rodiny,“ říká Jan Pfeiffer (1984). Se Stercem, spolužákem z pražské AVU, loni založil Galerii Pavilon. Prostor na malostranském dvorku má atraktivní adresu: stojí v Mostecké ulici pár metrů od Karlova mostu. Jenže nikdo si ho nevšimne. Galerii najde jen ten, kdo ví, že se do ní vchází skrz obchod s optikou, kde od prodavače dostanete klíče od kůlny. „Na vernisáže přijde třicet lidí a pak zhruba jeden člověk denně. To je víc, než jsme čekali,“ vysvětluje Sterec.
S Pfeifferem jsou na tom stejně jako jejich vrstevníci: dokončují školu nebo ji čerstvě absolvovali a rozhlížejí se, co by šlo dělat dál. Zavedené galerie nemají až na výjimky o neprověřené autory zájem a mladá scéna bere osud do vlastních rukou. Galerie Pavilon je tu totiž právě od toho, aby v ní kdokoli mohl ukázat, co umí. Což se úspěšně děje. Zatím asi nejvýrazněji se tu představila výtvarnice Kateřina Držková, která připravila trojrozměrný model jedné bulharské pláže, sestavený podle poněkud bizarních fotografií tamní idylky za časů socialismu.
„Klíďo se budu nějak živit a umění dělat ze svých zdrojů. Mně to nejvíc vyhovuje takhle jako hobby,“ vysvětluje svou vizi Matyáš Chochola (1986), šéf brněnské Galerie Potraviny. Slovo šéf je ovšem v tomto případě poněkud velikášské.
Paní Friedová má naspěch, protože jí za chvíli začíná tříhodinová pauza. Zavírat koloniál na odpolední siestu je v Česku nezvyklé, ještě podivnější je ovšem to, co zdobí jeho výlohu. Galerie Potraviny totiž funguje v obyčejném obchodě v sousedství Fakulty výtvarných umění, kam si studenti chodí pro rohlíky a limonády. Chocholu k nápadu použít jednu z výloh k vystavování přivedl mimo jiné právě fakt, že o místní specialitě majitelky potravin, totiž česnekové pomazánce, kolují na fakultě legendy. „Paní Friedová měla jedinou podmínku – abych tam nedával žádný sprosťárny,“ vzpomíná Chochola.
Galerii otevřel loni v lednu, když tu krátce po Třech králích spolu s Viktorem Palušem do výlohy zavěsil velikonoční kraslice. Od té doby se tu předvedli skupina I Love 69 Popgejů, Jana Kochánková nebo citovaný Pavel Sterec, vesměs lidé spojení s brněnskou fakultou. „Na vernisáž přijde vždycky tak sedm kámošů, kteří si u paní Friedový koupěj jedno pivo, postojej a dívaj se na věci člověka, kterýho třeba vůbec neznaj. Celý je to samozřejmě trochu trapný, ale takový je přeci současný výtvarný umění, respektive situace, ve který se nachází,“ myslí si Chochola, který mezitím přešel na AVU do Prahy.
Nonstop Umakart
Co si pod tou trapnou situací představit? Tak především fakt, že kvůli umění se v Česku trhají žíly opravdu málokomu. Na výstavy chodí ustálený okruh lidí a místní debaty o umění mají do živosti opravdu daleko.
„Štvalo mě, jak je umělecký okruh uzavřený a na vernisáže chodí ti samí lidé plus paní, co přijde na víno,“
říká k tomu další důležitá postava na nové brněnské galerijní scéně
Karin Písaříková
(1981).
Její Galerie Umakart sídlí v Lidické ulici, hojně využívané trase z centra Brna do populárního klubu Fléda. Najdete ji ve výkladu kancelářské budovy, v sousedství poutače na vyhlídkové lety balonem. Ve výloze se většinou promítá videoart spolužáků a spolužaček Písaříkové z FaVU, protože výtvarnice a kurátorka je momentálně na stipendijním pobytu v Tokiu, k vidění jsou tu i progresivní autoři z Japonska. Což je docela dobrá příležitost například k zjištění, že v Asii mimo jiné frčí i zasněná videa plná jemných metafor, jaká se dnes točí v Evropě.
K prostoru se Písaříková dostala přes známé, nájem tři a půl tisíce korun jí majitelé zatím odpouštějí, protože se jim líbí její entuziasmus. „Potřebovala jsem prostor, který by nemusel nikdo hlídat, byl otevřený čtyřiadvacet hodin denně a vstřícný k divákovi. Nemám ráda bariéry, které návštěvníky nutí platit vstupné, dodržovat návštěvní hodiny, nejíst, nepít, nemluvit, nedotýkat se vystavovaného, já jim chci naopak zhlédnutí výstavy maximálně ulehčit. A to tak, že galerie vychází ven na ulici,“ vysvětluje Písaříková. Hlavně během vernisáží, kdy v Umakartu probíhají hudební a pohybové performance, se protilehlá tramvajová zastávka plní lidmi, kteří překvapeně zírají na to, jak taky může vypadat umění. Jako v případě akce Sáry Venclovské, která ve sporém ústroji využila podobnost galerie s výlohami proslulých amsterodamských nočních podniků.
Tady a teď
Nahlas se o tom moc nemluví, ale i mladá výtvarná scéna jasně navazuje na zdejší underground normalizačních časů. Má s ním společné nejen minimální prostředky, ale i to, že většina akcí probíhá mimo oficiální výtvarné kruhy. Ale kdo hledá, ten najde: třeba na serveru jlbjlt.net, který se na podobné podniky specializuje.
Na malé nonkonformní galerie ale číhá výzva, jak se postaví k tlaku, který je bude posouvat směrem k hlavnímu proudu. Příklady ze zahraničí – například z Berlína – to ukazují jasně: silná alternativa se postupně proslaví, začne prodávat a najednou je tady běžná komerční galerie, kde se dokola točí stále stejná jména, zatímco dravé mládí se musí přesunout zase o dům dál. Galerie Pavilon, Umakart ani Potraviny však do klasického výstavního provozu plného starostí se sháněním peněz zatím přecházet rozhodně nechtějí. „Nejsem pravověrný hipísák, ale mně by se nevyplatilo dělat věci jen proto, aby se prodávaly,“ tvrdí Chochola. „Děláme to tak, jak nás to baví,“ říká Písaříková.
A až budou galeristé starší a budou muset třeba platit hypotéky? S tím si raději hlavu moc nelámou, hypotéky si neberou a více se soustředí na to, co je tady a teď. Jen tak si lze uchovat energii, která jim tak schází v klasických výstavních síních.
Kněžna v lokálce
Ve svíčkami spoře ozářené místnosti ožívají před stovkou diváků pařížské orgie z doby markýze de Sade. Jsme v Prezidentském salonku na pražském Hlavním nádraží a sledujeme představení Višňový Sade, inscenované zde divadelním souborem Depresivní děti touží po penězích. Herci s napudrovanými obličeji, historické kostýmy, texty klasika libertinismu, secesní výzdoba na stěnách, všechno odpovídá divadelní inscenaci. Až na postavu u dveří, která přes hlavy diváků hercům ukazuje záhadné číselné údaje. Později vychází najevo, že jde o čas odjezdu jednoho z osobních vlaků: jakmile se na peronu objevuje silueta výpravčího, hlavní postava, nevinná dívka Evžénie alias kněžna Raněvská z proslulého Čechovova dramatu, rázně utne atmosféru pařížské dekadence a vyzve k návratu do rodného Ruska.
Za herci i diváky o několik okamžiků později zaklapnou dveře motoráku směrem na Dobříš a ve společnosti překvapených cestujících celá horda ujíždí temnou nocí k šlechtickému statku Raněvských, neboli pro veřejnost uzavřenému nádraží v Krči. Dnes však vlak v Krči mimořádně staví a herci s diváky vystupují na spoře osvětlený peron. Zchátralá budova, okolo hromady starých pražců a zrezivělého železa, žluklé světlo zářivek nad zarostlým nástupištěm, puch kanálu. Kněžna se nad tou krásou rozplývá, je konečně doma. A vskutku, ze tmy přibíhají další herci, aby návštěvu coby správný ruský lid náležitě přivítali. V dálce mizí světla odjíždějícího motoráku plného užaslých pasažérů. Zbytek představení, které vrcholí ve zpustlém vestibulu krčského nádraží, je mine.
„Nikdy nám nešlo o to mít někde stálou scénu,“ vysvětluje smysl „podzemního“ divadla jeden ze zakladatelů souboru, režisér a herec Jakub Čermák, v civilu zaměstnanec neziskové organizace. „Bylo by jednodušší pronajmout si někde sokolovnu,“ dodává druhý z uměleckých šéfů Martin Falář, který normálně pracuje jako asistent starosty na radnici jednoho z pražských obvodů, „ale mimo kvalitní texty a jejich interpretaci nám především jde o práci s atypickým prostorem.“ A oba přitahuje i fakt, že v jejich verzi jsou i diváci vtaženi do hry. S herci se přesunují a čekají je různá akustická překvapení a vizuální objevy, které by v normálním sále nezažili.
Depresivní děti vznikly v roce 2004 s nápadem inscenovat hru v tehdy povodněmi poškozeném a uzavřeném Hudebním divadle v Karlíně. V rámci projektu Noci v mauzoleu pak hráli v Památníku na Vítkově, zmiňovaný Višňový Sade byl součástí cyklu Noci na nádraží. Zkoušeli i Noci v bytě a vznikla tak inscenace v ruinách funkcionalistické vily po továrníkovi Josefu Volmanovi v Čelákovicích.
Věčná nejistota
„Vždycky to začíná stejně. Napadne nás místo, jež svým vzhledem, umístěním nebo historií přímo vyzývá k uvedení určité hry. Všechno vypadá náramně slibně,“ popisuje motivaci vedoucí ke zrodu inscenace Falář. Ovšem než se zvedne iluzorní opona, více času než samotné zkoušky zaberou organizační práce a vyjednávání s úřady. Na krčské nádraží museli třeba nechat natáhnout elektřinu a snadné to nebylo ani ve zdevastovaném Karlíně. Nejprve nekonečná jednání, v nichž kromě souhlasu vedení karlínské scény bylo nutné sehnat i posudky od statika, požárníků, inspekce bezpečnosti práce, hygienika, stavebního úřadu, aby tady pod názvem Racek v Karlíně mohli odehrát čtyři reprízy Čechovova Racka.
„Vypadalo to beznadějně, všude byl binec, poničené zbytky kulis, v hledišti chybělo prvních osm řad, ale pro herce a přibližně osmdesát diváků – vesměs našich známých – to byl silný zážitek,“ vzpomíná Čermák na první hru tehdy čerstvě založeného souboru, jehož členy mimo zájem o divadlo dodnes spojuje především chuť pouštět se do nevyzkoušených akcí. Vše se však děje s vědomím toho, že po měsících příprav, organizování a zkoušek se výsledný efekt smrskne do několika představení. „S takto pojatými hrami navíc nemůžete nikde hostovat. Někdy zase stačí, aby se při zdlouhavém domlouvání povolení změnil úředník a všechno je ohrožené,“ ilustruje tvůrčí nejistotu Falář.
Jeho slova platí i o hledání finančních subvencí nutných k pronájmu vytipovaných objektů. „Neděláme tento způsob divadla, abychom zbohatli, anebo si jen tak užili veselé a příjemné odpoledne na zkoušce a pak něco předvedli divákům. Je to fuška v tvrdých podmínkách a s nedisciplinovanými herci,“ tvrdí oba divadelníci.
Pokácený sad
Odměna je ale lákavá a její podoba spojuje neúnavné divadelníky s nekompromisními hudebními vydavateli i nonkonformními kurátory. Jak vypadá „neomezená tvůrčí svoboda“ Depresivních dětí, je nejlépe vidět přímo při některém z jejich představení. Zažít třeba Camusova Caligulu nebo Zánik domu Usherů od E. A. Poea v ponurém betonovém podzemí Památníku na Vítkově, kam komunisté pohřbívali své vysoké funkcionáře, je při vhodně adaptovaných textech a dobrých hereckých výkonech nadčasový zážitek. Podobně jako Dürrenmattova Návštěva staré dámy předvedená v torzu čelákovické vily.
Diváky však čekají i jiná překvapení než hutný scénář realizovaný v neobvyklém prostředí. Když například ve hře Višňový Sade kněžna Raněvská dojde k poznání, že město je zkažené a venkov hloupý, opouští své panství a před nádražím v Krči se loučí s dobrým ruským lidem.
Ze tmy se opět vynoří světla motoráku a zdrcená aristokratka smutně nastupuje do vagonu mezi cestující, herci i diváci jí mávají, vlak mizí směrem k Hlavnímu nádraží a zbylí divadelníci do noci. Zavládne ticho, na peronu postává opuštěná skupina diváků a hromady starých pražců vypadají jako pokácený višňový sad.
19.5. od 11 hodin on-line rozhovor s Jakubem Čermákem a Martinem Falářem z Depresivních dětí.
20.5. od 13 hodin se ptejte Todda Nesbitta a Adama Nenadála. Více na http://respekt.cz/rozhovory.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
