Klaus na okraji
Verdikt Ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy je samozřejmě zásadní už svým dopadem, ještě zajímavější je však jeho odůvodnění.
Po zemětřesení na západě Čech přišly otřesy i na východě, přesněji v Brně. A byly opravdu intenzivní. Verdikt Ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy je samozřejmě zásadní už svým dopadem, ještě zajímavější je však jeho odůvodnění. Nález soudců neovlivní jen Evropu a naše místo v ní, nepochybně výrazně zasáhne i českou politickou scénu.
Muž, který neví
Jednota i argumentace Ústavního soudu si zaslouží velkou pozornost. Fakt, že všech patnáct soudců řeklo, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, téměř neumožňuje o oprávněnosti rozhodnutí pochybovat. Vždyť soud je složen z velmi odlišných osobností – jsou tu výrazně levicově smýšlející (např. Rychetský) i pravicově uvažující osobnosti (viz třeba Lastovecká či Výborný). Je to ten samý soud, který se nedávno rozštěpil třeba při posuzování zdravotnické reformy. Tentokrát mluví jedním hlasem a to už něco znamená.
Argumenty, které soudci uvedli ve svém nálezu, jsou průlomové. Naše nejvyšší ústavní instituce svým způsobem předběhla zdejší myšlenkovou dobu. Vždyť soudci mimo jiné uvedli: „Všeobecně se má za to, že stát a jeho suverenita prodělávají proměnu a že žádný stát již není tak jednotnou oddělenou organizací, jak předpokládaly klasické teorie v minulosti. V globálním měřítku vzniká mezinárodní politický systém, který postrádá institucionalizovaná pravidla vlastního sebeřízení, jakými dosud…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu