Těšte se na euro
O každé z osmi set romských osad na Slovensku se říká, že je jiná. Jedno však mají společné: až devadesátiprocentní nezaměstnanost, absenci kanalizace a přívodu plynu, elektřinu často připojenou načerno a vysokou míru nevzdělanosti – mladší ročníky mají většinou základní vzdělání získané na speciálních školách, starší často umí jen stěží číst a počítat, někteří ani to ne. Právě z těchto důvodů se rozhodla Slovenská národní banka šířit povědomí o lednovém zavedení eura pomocí divadla.
K vykuchané autobusové zastávce dva kilometry za bílou částí vesnice Chminianske Jakubovany se blíží asi tucet poštěkávajících psů a za nimi opatrně přichází desítka polonahých špinavých dětí – uvítací výbor místní romské osady, jež čítá asi 1600 duší. Zvědavý pohled velkých hnědých očí provází ticho, otázky zůstávají bez odpovědi.
Kombinace odpadků, bahna a výkalů čvachtá pod nohama. Chýše postavené z různorodých materiálů, které se podařilo získat z kontejnerů nebo krádežemi ze dvorů firem, se stěží brání vytrvalému dešti. Ty nejnuznější jsou z neotesaných trámů slepených hlínou, střechy poskládané z kusů plechu a vyspravené peřinami proti zatékání. Ty nejbohatší vystavěné z neomítnutých tvárnic mají namísto jedné místnosti, která slouží zároveň jako ložnice i kuchyně, dvě. Jediným společným vybavením všech chýší jsou kamna a stejně tak nutná televizní anténa.
„Cukrík“ je první slovo, které přichází z mlčenlivého dětského doprovodu, a s ním natažená ruka. Následuje ještě několik dalších výrazů jako „dobrý deň“, „odkiaľ ste?“, „fotiť!“ a „peňažky“, to je vše, co ze sebe děti vypraví.
Čas se v romských osadách vleče hlemýždím tempem. Každá hodina se na člověka lepí jako všudypřítomné bláto na boty, lidé apaticky hledí do prázdna.
Dospělí i teenageři jsou rezervovaní a ve vyhaslých očích se objevuje jen…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu