Můj nepřítel kapitalista
Korelace mezi stoupajícími cenami surovin a rušnými investičními aktivitami svádí k závěru, že to jsou právě investoři, kdo strmý růst cen způsobuje. Otázkou však je, zda mezi oběma veličinami skutečně existuje kauzální souvislost; celé to spíš připomíná proslulou hádanku, kdo byl první – jestli vejce, nebo slepice.
Někdy jsou to krátké věty, které o člověku prozrazují nejvíce. Věty, které padají jen tak mimochodem, téměř neúmyslně a které lépe než dlouhá vysvětlení vyjadřují, o co vlastně jde. Michael Müller takovou větu také má, zní: „Nejsme žádní hazardní hráči.“
Müller sedí ve své kanceláři ve Frankfurtu nad Mohanem, metropoli německého kapitálu: šedivý koberec, registratura, telefony, vlastně nic zvláštního – kdyby nebylo těch monitorů. Hned čtyři oddělují Müllerův psací stůl od zbytku kanceláře. A za nimi začíná velký, vzdálený svět: Kolik stojí ropa na burze v New Yorku, kolik stříbro v Londýně? Jak to vypadá se zásobami pšenice v Austrálii? Kolik prasat se dnes nabízí v Chicagu? A jak si dnes stojí rekordně posilující česká koruna?
Stačí pár kliknutí myší a Müller ví, jestli olej nebo skot slibují větší výnosy. A dosáhnout co největšího výnosu – to je jeho džob. Ve společnosti Union Investment, jednom z největších investičních podniků v Německu, tento 40letý matematik s trochu rozcuchanými vlasy obarvenými na blond spravuje několik fondů, které se zaměřují na obchod se surovinami. Klienti mu na to za poslední dva roky svěřili pozoruhodných 1,3 miliardy eur a dnes ho vychvalují za tučné výnosy mezi dvaceti až třiceti procenty. Se stejně pozitivními reakcemi na svoji práci se však Müller nesetkává všude. Naopak.
Během posledních…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
