Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Česko

Nová vlna feminismu

Bez něj by ženy dodnes nejspíš neměly právo volit. Nestudovaly by ani by si svobodně nevybíraly povolání, nerozhodovaly by o svém majetku ani o otci svých dětí. A přestože Češi byli ještě před sto lety v prosazování některých jeho zásad napřed téměř před celou Evropou, dnes tady má pověst neatraktivního „ismu“, hysterické ideologie nebo berličky neúspěšných žen. Řeč je samozřejmě o feminismu.

Fotografie: O generaci mladší studentky Johana, Marie a Alena se jako feministky cítí už od puberty. - Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt
Fotografie: O generaci mladší studentky Johana, Marie a Alena se jako feministky cítí už od puberty. - Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

Bez něj by ženy dodnes nejspíš neměly právo volit. Nestudovaly by ani by si svobodně nevybíraly povolání, nerozhodovaly by o svém majetku ani o otci svých dětí. A přestože Češi byli ještě před sto lety v prosazování některých jeho zásad napřed téměř před celou Evropou, dnes tady má pověst neatraktivního „ismu“, hysterické ideologie nebo berličky neúspěšných žen. Řeč je samozřejmě o feminismu. A hned se sluší dodat, že naznačený český paradox ve vývoji pohledu na toto široké hnutí za rovnost žen a mužů nevystihuje situaci úplně přesně. Únavné debaty o tom, jestli si feministky holí nohy, totiž překrývají fakt, že pod nudným povrchem se dějí zajímavé věci.

Nové ženy, noví muži

Na jižním okraji české metropole se v útrobách kancelářského a obchodního komplexu skrývá poněkud zvláštní prostor. Doslova všude – na zdech, na stolech, na monitorech počítačů – se tu vyjímají žáby vyrobené z nejrůznějších materiálů od keramiky po plyš. A emblém žáby zdobí i hromádku barevných plakátů, která se povaluje na stole v zasedačce.

Na jednom z nich třicátník s bradkou Tomáš leze po skalách a lanem jistí syna Metoděje (zatímco jeho žena Lenka, jak plakát rovněž informuje, hraje divadlo), na dalším zase Jirka v pruhovaném tričku krájí houby se svými syny Matoušem a Ondrou (ve stejný čas manželka Jana studuje). Text u fotografií vysvětluje, že tohle jsou „noví muži“: vědí, že „otcovství je taky kariéra“ a že „jeho žena není služka“. Všechny plakáty spojuje heslo „Feminismus je radikální názor“, protože tvrdí, že „i ženy jsou lidé“. Ironie tohoto sloganu dobře odráží dilema, které už léta řeší spousta zdejších žen a mužů. „Rozhodli jsme se, že už toho bylo dost. Že to tam prostě dáme,“ říká drobná blondýna a poklepe prstem na heslo. „Víme, že Češi slovo feminismus nesnášejí, a léta se tváříme, že s ním vlastně nemáme nic společného. Teď je ale načase dát najevo, že to není náš problém.“

Jsme na Zbraslavi v sídle občanského sdružení Žába na prameni a energickou dámou je programová ředitelka a spoluzakladatelka této čtyři roky existující organizace Dana Radová. Plakáty s „novými otci“ jsou jeden z mnoha způsobů, kterým společně bojují za to, „abychom přestali dělat z feminismu bubáka“.

Snaha o „očištění“, „znormálnění“ či „správné vysvětlení“ pojmu feminismus je na místě. “. Proč by holky nemohly mluvit sprostě, když kluci můžou?Dana Radová se během let už stokrát přesvědčila o tom, že Češi na toto slovo zhusta nadávají, ačkoli k tomu mají pramálo důvodů. „Často nevědí, o čem mluví. Nebo dokonce dělají a přejí si stejné věci jako ty jimi nenáviděné feministky. Já jsem byla feministka od patnácti, jen jsem o tom nevěděla,“ směje se Dana Radová. Odjakživa si totiž myslela, že ženy mají stejná práva jako muži nebo že mají mít za stejnou práci stejně peněz. Feministkou se však nazvala až v době, kdy přeskočila z vlaku rozjeté kariéry do kouta odříznuté a nedoceněné matky na rodičovské dovolené.

Ještě výraznější proměnou prošel horolezec z plakátu, který tu sedí vedle Dany Radové. Tomáš Pavlas, kybernetik s diplomem z ČVUT, vášnivý horolezec a zároveň spolupracovník Žáby na prameni a čerstvě student Fakulty humanitních studií UK. Sem na Zbraslav ho zavála civilní služba u svazu horolezců, kde se zabýval „prevencí sociálně-patologických jevů“. „Tam to jasně vidíte – s násilím mají problém hlavně kluci, kteří jsou vedeni k tomu, aby skrývali emoce,“ říká Tomáš. Začal mnohem víc přemýšlet o tom, co okolí očekává od chlapců a co od dívek, a to ho nakonec přivedlo až ke studiu genderu (obor zabývající se rozdíly v postavení a uplatnění mužů a žen).

Zacpi si uši, beruško

Na druhém konci Prahy, ve studentské kavárně v jinonickém komplexu Univerzity Karlovy, vypadá všechno o dost jednodušeji. Tady už slova o prudkém procitnutí neslyšíme. Ne že by jedenadvacetileté Aleně ze západočeského Ostrova a o rok mladší rodačce z Opavy Johaně a Marii z Havlovic u Trutnova bylo všechno jasné od plenek, ale je zřetelně vidět, že už myslí jinak než o generaci starší kolegyně a kolegové.

Všechny už na základní škole štvalo, že kluci hrají na hodinách tělocviku fotbal a ony nikdy, že jim babičky říkají, co se pro holky hodí a co už ne, že máma v učebnicích vždycky mlela maso a přebalovala dítě, kdežto táta někde důležitě úřadoval a doma četl noviny. Při konzultacích o budoucích povoláních jim poradce doporučoval „ženská“ povolání. „Učitelé měli jiný přístup ke klukům a holkám,“ říká tmavovláska Marie. „Jeden učitel nám pořád říkal berušky, a když měl říct sprosté slovo, tak říkal: Holky, zacpěte si uši. Proč by ale holky nemohly mluvit sprostě, když kluci můžou?“

Další obzory se trojici otevřely poté, co loni na podzim začaly studovat první ročník na Fakultě humanitních studií UK a vedle mnoha dalších předmětů si zapsaly seminář feministické teorie. „Některé věci se ve škole prostě neučí,“ říká Johana. „Třeba Francouzská revoluce – učíte se o deklaraci práv občanů. Ale nikdo už vám neřekne, že jen občanů-mužů! Svoboda je sice zobrazena jako žena, ale samy ženy nemohly volit,“ zlobí se Johana. „Proč se neučí, že když novinářka a spisovatelka Olympe de Gouges přišla s verzí deklarace volající po právech i pro ženy, poslali ji za to na popraviště?“ Studentky také vytahují svůj oblíbený hypotetický příběh z pera Virginie Woolfové o zapomenuté „nadané Shakespearově sestře Judith“ – talent sice měla, ale v její době ji nepustili do školy, na divadelní prkna jakbysmet, brzo ji provdali a uvěznili v maratonu porodů.

Tahle děvčata už o sobě říkají „jsem feministka“, jako by mluvily o tom, že si ráno čistily zuby. „Říkám to rovnou, že mám feministické názory,“ usmívá se Alena. „A pak třeba vysvětlím, co to konkrétně znamená.“

To nejsem já

Po dni stráveném kolem Žáby na prameni s nově zrozenými feministkami a feministy a po pár hodinách mezi debatujícími studentkami by člověk snadno podlehl dojmu, že v Česku snad běží feministická revoluce. Všichni oslovení ale hned oponují, že je nutné stát nohama na zemi. České ženy pořád berou o hodně méně než muži, v politice je jich minimum a slovo feminismus má ve veřejné debatě dodnes mimořádně odpudivý odér. A trvá to už dlouho. Na tomto místě je nutná krátká odbočka do nedávné historie. Mnozí z nás si to koneckonců živě pamatují: ačkoli Češi po revoluci hladově hltali téměř všechno proudící přes otevřené hranice ze západní Evropy a Spojených států, jeden západní pokrm jim ale uvázl v krku – feminismus.

Míč vykopli spisovatelé ze silné generace šedesátých let navrátivší se po letech emigrace domů, kteří média oslnili svými zkušenostmi se západním feminismem. Asi nejzásadnější byly články Oty Ulče v Lidových novinách a Josefa Škvoreckého v týdeníku, který právě držíte v ruce. Ulč podal zděšeně zprávu o agresivních feministických lesbách pochodujících americkými městy s transparenty „Kill men daily“, Škvorecký zase referoval o tom, že kvůli feminismu je na Západě prakticky nemožné, aby muž projevil ženě sympatie bez rizika obvinění, že ji sexuálně obtěžuje. Někteří emigranti viděli realitu jinýma očima (podle filozofa Václava Bělohradského byla diskriminace českých žen zcela očividná), a přestože oponenti upozorňovali, že spisovatelé referují o okrajové, ustupující radikální formě feminismu, Češi a Češky jejich názory přejali.

Důvodů pro to byla celá řada. Je to jako kdyby někdo dnes nesnášel křesťany, protože kdysi upalovali čarodějnice.Zmínění intelektuálové se těšili vysokému morálnímu kreditu a česká společnost je „právem uznávala jako vnímavé sociální kritiky“ (jak říká vlivná feministka a vysokoškolská učitelka Věra Sokolová). Jejich slova navíc dopadla na úrodnou půdu kypřenou čtyřicet let komunisty. Ti feminismus zaškatulkovali jako buržoazní „panázor“, předválečné feministické spolky zrušili a přišli s vlastní formou „osvobození ženy“. Výsledkem byly světové rekordy v zaměstnanosti žen (97 procent), které prakticky znamenaly, že místní ženy přijaly další „úvazek“ k tomu stávajícímu – péči o domácnost a děti. A také fakt, že tuto zemi zcela minuly bouřlivé feministické vlny šedesátých a sedmdesátých let, díky kterým lidé na Západě začali zpochybňovat neměnnost modelu „muž vydělává a žena doma pere a vaří dětem“.

Svou roli hrálo i to, že nedůvěru k feministickým novotám s vládnoucími papaláši sdíleli i významní disidenti. Vzpomeňme třeba na oblíbeného prezidenta Václava Havla, který na počátku devadesátých let vzpomínal na rok 1986 a návštěvu dvou italských feministek: „Dojímaly mě: vždyť se mohly klidně projíždět po Středozemním moři na jachtách nějakých bohatých manželů. Místo toho se trmácejí po Evropě, aby udělaly svět lepším. Bylo mi jich líto tím spíš.“

Zní to divně, ale když si dnes prolistujeme noviny, proklikáme se internetovými debatami či blogy, užasneme, jak málo se změnilo. Daleko od univerzitních debat či občanských sdružení mají známé a úspěšné ženy stále potřebu si v rozhovorech při slově „feministka“ symbolicky odplivnout. Stačí se podívat na poslední měsíc. Kapitánka dámské fotbalové reprezentace Eva Šmeralová nebo malířka Marie Zábranská zdůrazňují, že nejsou „žádné feministky“. Na serveru Žena.cz je zase k vidění test „Jste feministka?“. Pokud tazatelka nezakroužkuje tvrzení, že feministky bývají „obézní, nepříjemná a zamindrákovaná stvoření“ nebo že „ženy v politice nejsou proto, že muži mají lepší předpoklady“, ocitne se v kategorii feministek. To prý znamená, že si „podvědomě zafixovala muže jako nepřátele“.

„Když někde řeknu, že jsem profesionální feministka, všichni hned o mně mají jasno,“ shrnuje dojem Petra Kubálková, třicetiletá manažerka projektu Prolomit vlny u organizace Otevřená společnost. „Feministka znamená, že volím zelené nebo sociální demokracii, nemám ráda neviditelnou ruku trhu, nosím batůžek, jsem pravděpodobně lesba nebo nenávidím chlapy. A je skoro jisté, že mám dredy. Tomuto profilu ale opravdu neodpovídám.“

A schematickým pohledem na věc trpí i zdejší elita. Pokud v něčem čeští politici dokonale kopírují nálady veřejnosti, tak je to určitě názor na feminismus. Zatímco třeba ve švédské politice se k feminismu jasně hlásí šéfové a šéfky většiny hlavních stran a dělá to i španělský premiér José Luis Rodríguez Zapatero (který si do nové vlády pozval dokonce víc žen než mužů), v české politice se dočkáte buď velkých rozpaků, nebo spíš jasného odporu. „Feminismus vnímám velmi negativně,“ říká sociální demokrat David Rath. „Je to přepjaté, příliš emotivní, hysterické hnutí složené většinou z žen, které jsou neúspěšné.“

Podobně to vnímá většina političek. „Je to obecně kontroverzní směr,“ myslí si místopředsedkyně sněmovny za ODS Miroslava Němcová. Ve vládě je situace podobná. Přestože u ní funguje Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů a přestože návrhy, které předkládá, lze zařadit mezi feministickou agendu, ve „Strakovce“ je feminismus tabu.

Čísla, která by tyto střípky dovedla k popisu, nakolik odpor k feminismu Češi skutečně sdílejí, nemáme po ruce. Ale několik dílčích zpráv je výmluvných. Před šesti lety se třeba agentura TNS Factum ptala lidí na jejich názory na rovné příležitosti pohlaví. Dotazovaní měli dojem, že ženy jsou v mnoha směrech (třeba na trhu práce) znevýhodněné a že by se s tím mělo něco dělat. Když se ale výzkumníci zeptali, kdo je v boji za lepší postavení žen nejužitečnější, „zastánci feministického hnutí“ dopadli v hodnocení úplně nejhůře.

Pochybený a nemravný

Důvodů pro českou antifeministickou alergii je dost. Ale ani protiargumentů není zrovna málo. V první řadě je třeba připomenout, že Čechům nezbylo jen komunistické dědictví. Předválečná historie byla totiž z feministického hlediska unikátní – v devatenáctém století to byli muži, kdo podporovali boj za vzdělávání i volební právo žen. Oni tahali za nitky, a proto v českých zemích tyto změny přicházely dříve než jinde (jako první stát vůbec jsme měli volební právo žen a obecně rovnost pohlaví zakotvené v ústavě) a stalo se tak bez vypjatých demonstrací známých třeba z Británie. Pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk už před více než sto lety napadal rozšířený názor, že žena je pro mužovo pohodlí, v nejlepším případě pro odchování jeho dětí, jako „starý, pochybený, nepěkný a nemravný“ a úctu ke svojí manželce demonstroval také tím, že přijal její příjmení. Josef Svatopluk Machar psal o údělu žen jako o otroctví a Vojtěch Náprstek založil spolu s Karolinou Světlou Americký klub dam vedoucí mimo jiné ženy k „ekonomické samostatnosti“.

Proč tedy česká společnost, nadšeně rehabilitující po revoluci prvorepublikové hodnoty, nenavázala i na tuto tradici? Ale hlavně – proč se to moc nemění ani po bezmála dvaceti letech? Tedy za dobu o něco kratší, než je ta, během níž se katoličtí Španělé dostali od situace, kdy ženy nesměly mít bankovní konto ani pas, až k vládě, v níž jsou ženy v přesilovce a rezort obrany dostala na starost třicátnice ve vysokém stupni těhotenství. Proč se něco podobného nedaří Čechům? Notabene když mluvíme o společnosti, která je v otázkách, jako jsou sňatky homosexuálů či potraty, jednoznačně liberální?

Na tohle mají feministky prostou odpověď – Češi dodnes netuší, co to feminismus je, co všechno obnáší a co světu přinesl. „Když mi někdo řekne, že nesnáší feminismus, já mu na to opáčím: A který nesnášíte? Který přesně?“ říká socioložka z výše zmíněné katedry genderových studií Univerzity Karlovy Hana Havelková.„Většinou se provalí, že dotyčný vůbec netuší, že jsou nějaké druhy feminismu.“

Když si pomůžeme metaforou – je to podobné, jako kdyby někdo řekl, že nesnáší křesťany, aniž by si přečetl Bibli, rozlišoval jednotlivé proudy a svůj názor opíral třeba o tvrzení, že křesťané upalují čarodějnice. Pohled známý z terénu i dílčích průzkumů si můžeme potvrdit, když se vrátíme zpátky k politikům, kteří se tak ostře vůči feminismu vymezovali. Když si před závorku vytkneme to nenáviděné slovo a podíváme se, co se děje s feministickými tématy, narazíme na úplně jiné lidi.

„Rovné příležitosti jsou samozřejmě důležitou součástí naší agendy,“ pokyvuje vážně hlavou vášnivý odpůrce feminismu David Rath (ČSSD). „Chtěla bych, aby se změnil pohled na muže a ženy v politice,“ říká zase Miroslava Němcová (ODS), která rovněž nemohla přijít feminismu na jméno. „Vadí mi, když muži politici jsou dotazováni na státní rozpočet a ženy političky jen na to, jak dělají bramborový salát na Vánoce.“ Ale tohle jsou přece témata, která v minulosti otevřely a dnes dál prosazují právě feministky. Co přesně si tedy zmínění politici pod pojmem feminismus vlastně představují? „Je to názor, že ženy jsou lepší než muži,“ odpovídá Němcová. „Feministky třeba chtějí zbavit ženy koncovky -ová u jména,“ říká Rath. A šéf lidovců Jiří Čunek na otázku, co si vybaví, když se řekne feminismus, jen bezradně pokrčí rameny.

Podobné zmatení najdeme i u dalších kritiků feminismu, kteří brázdí veřejný prostor. Tenhle podivný postoj v Česku přetrvává prostě proto, že se znalost feminismu nestala součástí základního vzdělání. Děti se sice učí o Platonovi, ale nikoliv o feminismu. A velmi podobné je to na školách středních, a platí to dokonce i na univerzitách (pokud nestudujete kupříkladu sociologii). Ostatně trvalo celých patnáct let, než se podařilo ustavit genderová studia jako samostatný studijní obor.

Plíživá změna

A právě teď je důležité opět připomenout, že přetrvávající nechuť k feminismu automaticky neznamená, že přetrvává také nechuť k feministickým tématům. Neznamená to ani, že se česká společnost neproměňuje k lepšímu. Podle Hany Havelkové jsou třeba právě příklady z úvodu pro feminismus dobrou zprávou. Na Žábě na prameni a dalších organizacích se ukazuje, jak se „feministická subkultura mírně rozrůstá“. A pražské studentky představují do světa rozhlédnutou generaci, kterou už prostě genderová témata zajímají dokonce i navzdory „českému specifiku“. Tenhle zájem zachytili v Gender studies, kde od roku 1999 evidují bakalářské, diplomové či doktorandské práce vznikající na českých vysokých školách na genderová nebo feministická témata. Zatímco první rok výzkumnice objevily 79 prací, v roce 2006, z něhož pocházejí nejčerstvější data, už jich byl pětinásobek.

Další příklady jsou ještě obecnější. Před deseti lety feministky upozorňovaly na to, jak málo máme vysokoškolaček, které tehdy na školách netvořily ani polovinu studentů (ve školním roce 1993/1994 jich bylo 55 tisíc z celkem 127 tisíc studujících). Pohled na nejnovější čísla ukazuje, jak dramaticky se situace změnila. Ve školním roce 2006/2007 byl poměr studentů a studentek obrácený (celkem se počty studentů zdvojnásobily a dívek je dnes o šest procent více než chlapců).

Podobné proměny ukazují údaje o přijímacích zkouškách. Ještě před deseti lety byli chlapci úspěšnější, dnes jsou na tom lépe naopak dívky. A stejný vývoj platí i pro absolventy. Téměř ze všech českých veřejných i soukromých univerzit odchází v posledních letech s diplomem v kapse více žen než mužů, z veřejných vysokých škol měly obrácený poměr jen tři – není asi až tak překvapivé, že jde o pražské ČVUT, brněnské VUT a ostravskou Technickou univerzitu. I když i tam existují výjimky: třeba architektura, kde jsou počty absolventů zhruba vyrovnané (v Brně na VUT absolvovalo před dvěma lety 108 architektek a 137 architektů).

Podobně se situace mění i u dalšího feministického tématu, jímž je domácí násilí. Před deseti lety nad touto krutou realitou kdekdo mávl rukou jako nad „neexistujícím“ problémem a politici odmítali zpřísnění trestů pro agresory jako nepřípustný zásah do soukromí. Dnes máme podobně přísný zákon jako v Rakousku či Německu a průzkumy veřejného mínění ukazují, že čím dál tím více lidí problém bere vážně.

Nakonec i na fenoménu spojeném s domácím násilím – stalkingu, čili pronásledování – lze ukázat, jak se časy změnily. Když už české ženy proniknou na vysoké posty, mají o polovinu nižší platy než muži.Poté, co loni na podzim zavraždil zaměstnankyni pražského letiště její kolega (který dívce dlouhé měsíce předtím vyhrožoval), začaly neziskové organizace tlačit na vládu, aby v této věci začala jednat. Rada byla jasná: následovat příklad USA nebo Finska, kde uzákonili stalking jako trestný čin. Letos na jaře to Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů kabinetu skutečně navrhla a ministr spravedlnosti návrh připojil k trestnímu zákoníku. Poslanci ho podpořili a novinka začne nejspíš platit už od ledna příštího roku.

Další změny přicházejí zdola. Probíhající baby boom a klesající nezaměstnanost nutí zdejší firmy, aby přemýšlely o tom, jak si udržet zaměstnance a zaměstnankyně. Letos se po letech opatrných úvah začalo vážně debatovat o firemních školkách – velké firmy typu České spořitelny o nich začaly uvažovat, jiné podniky (třeba Robert Bosch v Českých Budějovicích) jdou cestou finanční podpory školek provozovaných v okolí firmy. Ministerstvo práce a sociálních věcí navíc oznámilo plán daňových úlev pro firmy, které školky zřídí. Rekordní počty narozených dětí mění – i když jen velmi pozvolna – i představy o rodičovské péči. Za posledních pět let se zdvojnásobil počet mužů, kteří zůstávají se svými potomky doma, byť jejich podíl je stále velmi malý (z rodičů pobírajících rodičovské dávky je mužů 1,5 procenta).

Dáme vám polovinu

V mnoha oblastech je ale Česko pořád dokonale „zabetonované“. Třeba Stínová zpráva v oblasti rovného zacházení a rovných příležitostí žen a mužů, kterou koncem června zveřejnil tým analytiků a analytiček neziskových organizací, konstatuje, že „v prosazování politiky genderové rovnosti přetrvává nedostatek politické vůle ze strany politických elit, v převážné většině mužů“.

Je to fakt – žen v politice nejenže nepřibývá, ale měřeno počtem míst na kandidátkách významných stran lze tvrdit, že z politiky postupně mizí. Navzdory zprávám od personalistů, že poptávka po ženách na vedoucí funkce roste (například Aleš Křížek z personální agentury Robert Half International nedávno prohlásil, že „mnoho klientů si přeje na vrcholové pozice ženy“), statistiky nic takového neukazují. A co je horší: když už ženy na vysoké posty proniknou, mají – podle nejnovějších údajů Českého statistického úřadu – až o polovinu nižší plat než jejich mužští kolegové. A nemění se ani propast mezi platy žen a mužů na stejných pozicích a se stejným vzděláním. Antidiskriminační zákon, který dává ženám do ruky důležité páky k narovnávání jejich potíží a jehož přijetí jsme slíbili při vstupu do Evropské unie, vetoval prezident.

Přesto prý není důvod k panice. Hlasy z akademické půdy v této souvislosti připomínají, že i když se zdejší „skutečnost“ v některých oblastech nemění, alespoň významně roste „citlivost“ k feministickým tématům. Sociologové a socioložky to nazývají souhrnně „růstem genderové senzitivity“. „Mě vlastně nakonec negativní obraz feminismu ani tolik netrápí. To je problém těch, co si to myslí. Ale je potěšitelné, že lidé stále více vnímají problémy jako domácí násilí, obchod se ženami, minimum žen ve vedoucích pozicích nebo nerovné odměňování,“ říká Hana Havelková.

Tahle slova se dají opřít i o data. Ve výzkumu, který si u CVVM nechalo udělat sdružení Fórum 50 procent, bojující za více žen v politice, považovalo počty českých političek za nedostatečné 60 procent mužů a 85 procent žen, od počátku devadesátých let tato čísla vytrvale rostla, u mužů dokonce výrazněji než u žen. Ve čtyři roky starém výzkumu Sociologického ústavu AV ČR jsou zase podle tří čtvrtin dotázaných ženy znevýhodněny na trhu práce, dvě třetiny pak uvedly, že hlavně proto, že na nich leží starost o děti a domácnost. Tato citlivost roste s tím, jak klesá věk respondentů: letos na jaře si organizace Gender studies nechala udělat u agentury Ipsos Tambor výzkum u lidí mezi patnácti a devětadvaceti lety. Ukázalo se, že názor, že muži mají na českém trhu práce lepší podmínky než ženy, zastává 90 procent dotázaných. Mladí si rovněž myslí, že je to právě pohlaví, co určuje, jaký bude mít člověk plat. Ve stejném výzkumu čtyřicet procent dívek uvedlo, že se cítilo diskriminováno kvůli pohlaví už na škole.

Bohatší a zábavnější

Takže si to zopakujme. Češi a Česky sice nesnášejí slovo feminismus a nevědí, co všechno má toto hnutí „na svědomí“, ale postupně intuitivně přebírají některá z jeho témat. Tak kde je problém? Především v tom, že zdržení, které máme na kontě, se moc nevyplácí. To, za co feministky bojují, může být totiž rychlá cesta k bohatství a prosperitě. Studie OECD ukazují, že existuje přímá úměra mezi zaměstnaností žen a porodností. V zemích s větší zaměstnaností žen, jako je Švédsko, je porodnost vyšší než ve státech, kde ženy tolik nepracují, jako je třeba Itálie. Další analýzy ukazují, že smíšené týmy ve vedení firem si vedou lépe než čistě mužské týmy.

Týdeník The Economist zase před časem přinesl analýzu, ukazující, že čím více vzdělaných a pracujících žen země má, tím je bohatší. A jsou to právě ženy, kdo se dnes stává motorem ekonomiky. Analytici The Economistu tvrdí, že růst počtu pracujících žen popohnal v posledních deseti letech světovou ekonomiku více než bouřlivě se rozvíjející Čína nebo prosazování nových technologií.

A my můžeme jen hádat, co všechno bychom získali, kdybychom si ta dlouhá léta zmatených dohadů mohli ušetřit.

Tak to se neshodneme

Za desítky let se pod křídly pojmu feminismus usídlila řada názorových proudů (anglická verze Wikipedie zmiňuje deset základních směrů, od „černého“ feminismu přes „socialistický“ až po „ekofeminismus“).

Když se podrobněji podíváme na postoje jednotlivých proudů, pochopíme, proč feministky odmítají mluvit o feminismu v jednotném čísle. Neshodnou se v celé řadě zásadních otázek: objevují se třeba radikálně odlišné názory na pornografii, pro jedny je ponížením ženy, pro druhé naopak součástí osvobození ženy a její sexuality. Ostré debaty se vedou i o kvótách – část feministek a feministů tato opatření na cestě ke zvýšení počtu žen v politice odmítá.

Feministky se však dělí už podle základního nahlížení na muže a ženy. Dva základní proudy jsou „liberální“ a „esenciální“ feminismus. Ten první říká, že každá žena je individualita a vyzdvihuje „stejnost“ žen a mužů (jistě jsme od přírody jiní, ale nevíme přesně, co je „příroda“ a co „kulturní nános“). Na druhé straně stojí model, který vyzdvihuje „jinakost“ žen jako bytostí empatických, spjatých s přírodou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].