Tajný tikot dvacátého století
Márai, autor vzdálený všem literárním experimentům, se nakonec sám stal experimentem osudu, médiem, skrze něž proudily skryté nálady a trendy dvacátého století. Jeho skoro tisícistránkové Deníky jsou jednou z nejdůležitějších knih, které u nás v posledních letech vyšly.
V roce 1943 přestal uznávaný spisovatel a publicista Sándor Márai psát do novin. Měl dva důvody: ubohý stav maďarského tisku přiškrceného horthyovskou cenzurou. A silný vnitřní povel, který vyjádřil takto: „Jsou okamžiky, kdy nastane takové ticho – v nás i mimo nás –, až máme dojem, že slyšíme tajný tikot mechanismu světa.“ Začal ten tikot systematicky poslouchat a črtal si na okraj vlastní tvorby postřehy, vzpomínky, zážitky a nápady. Dělal to pětačtyřicet let, až do smrti.
Márai, autor vzdálený všem literárním experimentům, se nakonec sám stal experimentem osudu, médiem, skrze něž proudily skryté nálady a trendy dvacátého století. Jeho skoro tisícistránkové Deníky jsou jednou z nejdůležitějších knih, které u nás v posledních letech vyšly.
Konec války, emigrace, maďarské události roku 1956, nic z toho v denících nenajdeme. Kdykoliv se kolem něco podstatného dělo, Márai to v denících nekomentoval, jako by ho lomoz dějin rušil. „Skutečnost je němá,“ poznamenal si na konci života. Jenže právě to nevyslovené (a vždy tragické) je pro něj základem. Márai nepíše o tom, co se stalo, ale ohmatává se zevnitř a zkoumá, jak ho čas mění a co to znamená. Ví, že jako občan i jako spisovatel stojí jednou nohou v zaniklé měšťanské kultuře a druhou na pohyblivém kontinentu budoucnosti. Že ta dvě území se pod ním rozjíždějí a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu