Statečnost, úcta, patos a kapitulanti

Luboš Dobrovský

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Vojáci se připravují na války. Vždy a všichni. Cvičí se v dobývání a zabíjení. Takové je to povolání. Činí-li tak v zájmu obrany svobody občanů a demokratických hodnot, na nichž je po zkušenostech s nesvobodami nejrůznějšího druhu založena společnost, jež se k vytvoření armády rozhodla, je na místě mít to povolání v úctě. Zejména proto, že jeho výkon je spojen s vysoce pravděpodobným rizikem ztráty života. Za nás. Za náš klid.

Vojáci předválečného Československa, byť doma z armádního svazku propuštění, neváhali a šli bojovat. Bojovali a umírali ve Francii, v Anglii, u Tobrúku, na Dukle. Nebáli se smrti ani patosu, který slyšíme ve slovech vlast a povinnost. Těm, kteří přežili, se po dlouhá desetiletí nedostalo patřičné úcty. K naší hanbě byli za svou odvahu a obětavost trestáni. Mnozí na hrdle.

Úcty se jim nedostává ani dnes. Místo abychom 8. května vzpomněli jejich statečnosti, dáváme přednost zábavě. Smutné, řekl prezident. Možná i víc. Hanebná je ta lhostejnost a neúcta.

Co tam prý děláme?

Naši vojáci jsou opět ve válce. Daleko od svých i našich domovů. Náš klid a svobodu brání kdesi v Afghánistánu či v Iráku. Opět se vystavují nebezpečí. A opět jsou ranění, opět jsou padlí. Premiér Topolánek se do té válečné vřavy 8. května vydal, aby jim vyjádřil úctu. Těm, kteří se všemi riziky, že budou raněni či padnou, pokračují v obraně našeho klidu zde doma. Budiž za to pochválen.

Jistý zástupce šéfredaktora českých novin mu vyčetl prý nepatřičný patos. Kdy jindy a kde jinde bychom měli být patetičtí, ne-li tehdy, vyjadřujeme-li úctu a obdiv těm, kdo denně hledí smrti do očí a necouvnou. To není od onoho redaktora jen pouhá přehlíživá lhostejnost. To je zlá insinuace. To je neschopnost uvěřit, že někdo vůbec je schopen projevit úctu statečným a vážit si lidské odvahy.

Voják, příslušník české armády, padl v boji proti teroru. Daleko od vlasti. Podobně umírali daleko od svých vlastí ve válce za naši svobodu vojáci českoslovenští, britští, sovětští, američtí. Neznám případ, kdy by britští, sovětští či američtí politici proto volali po stažení svých vojsk z těch dalekých zemí, v nichž jejich vojáci nacházeli smrt.

Znám však české politiky, kteří tak činí. Co tam v těch dálavách, volá český politik, vlastně děláme? Kam nás to jacísi Američané či kdo vtáhli? V jaké to zbytečné a nás se nedotýkající válce ztrácejí čeští vojáci své životy? Vraťme je domů, žádá kapitulantsky poslanec a stínový ministr zahraničí za opoziční stranu. Hanebnost? Slabé slovo. Podlost je to. Zneužil smrti statečného vojáka k podlému záměru. Volá tak přece proto, že očekává sympatie lhostejných a zbabělých v naději, že ti ho zvolí, neboť on, kapitulant bez patosu, je neohrozí povinností být statečnými.