Neosudový rok

Kdybychom uvěřili, že osudy této země ovlivňují čísla, asi by byl důvod se strachovat. Minimálně o naši soudnost. Věřme, že vývoj ovlivňuje naše snaha, a ne vyšší moc, takže lze v klidu vyhlížet další rok, a to přesto, že nepochybně přinese řadu důležitých momentů. Zkusme si několik z nich projít.

Jistý Klaus?

Už jen týdny dělí Česko od prezidentské volby. Obecně by se dalo podle vyjádření politiků, odborníků i médií usuzovat, že jde vlastně o formalitu – zvolen bude nepochybně Václav Klaus. Pojďme si ale zavzpomínat na dobu, která předcházela té poslední volbě. Respekt tehdy napsal: „Na Klausově kandidatuře něco nesedí: šéf ODS musí přece vědět, že jeho šance jsou téměř nulové.“

Ne, tady nejde o masochistické připomenutí redakčního omylu, ale o důkaz, že v politice se vždy těžko předvídá. Tím spíše v té české. Kdo mohl tehdy tušit, že Václav Klaus popře svou podstatu a vyrazí za komunisty, kterým slíbí, že jim pomůže zpátky do hry výměnou za hlasy při prezidentské volbě?

Dnes se zdá situace mnohem přehlednější a na Klausovo vítězství by vsadil nejeden občan této země i svého čtyřkolového miláčka. A to už je co říct. ODS má většinu v Senátu a ve sněmovně je také silná. Stačí už jen zobat z jiných stran. Občanští demokraté v kuloárech prohlašují, že mají zajištěnou podporu některých sociálních demokratů, kteří mají blízko k Miloši Zemanovi, jenž má nyní daleko k Jiřímu Paroubkovi. V úvahu připadá také část komunistů a lidovců. Jde nicméně o tajnou volbu, takže také může tajuplně dopadnout.

Proti Klausovi stane silná postava – Jan Švejnar, který v půlce prosince přijal nominaci sociálních demokratů, zelených a některých lidovců. Stále platí, co jsme o Švejnarovi psali už v září, kdy jsme jako první zveřejnili, že bude kandidátem opozice: „Je to nejlepší jméno, které dosud padlo, protože splňuje základní požadavky: renomovaná osobnost, politicky je čitelný, a navíc zajímavý.“

V jeho dosavadním vystupování lze zatím nalézt jedinou, ale ne malou chybu. Až příliš se snaží verbálně podbízet komunistům. Prohlášení, že nelze už více nasazovat komunistům kvůli minulosti psí hlavu a naopak je třeba zařadit je mezi státotvorné strany, je prostě mimo realitu. Jde o nereformovanou partaj, která se stále hlásí k politice násilí a usiluje o změnu režimu.

Švejnar navíc volí chybnou strategii, protože s komunisty se nic vyjednat nedá. To není strana, která se rozhodne pro nebo proti na základě dohod, ale podle čistě vlastního zájmu. Podbízením tak Švejnar může jedině ztratit, a to u demokratů.

Pasti na vládu

Výsledek volby tak či tak ovlivní celkovou politickou situaci. V případě Klausova vítězství můžeme zažít leccos překvapivého. Už nebude svazován obavou o znovuzvolení (prezident může mít jen dvě období), takže plně rozehraje své ambice. Václav Klaus není typ politika, který chce jen objíždět recepce, byť si to užívá. Snaží se zanechat svůj odkaz, takže se dá očekávat větší tlak na ODS, mohou narůst i konflikty s vládou ohledně evropské politiky a ekologických témat. Zkrátka kolem všeho, co je blízké zeleným.

Kdyby vyhrál Švejnar, budeme svědky spíše civilního úřadování na Hradě, což by zemi prospělo. Jenže když Klaus prohraje, může to vyvolat naprosto nepředvídatelnou reakci uvnitř ODS. Část strany blízká prezidentovi by to kladla za vinu Topolánkovi a snažila se ho „sestřelit“.

Na vládu však čekají i jiné nástrahy. Stále je nedořešená otázka dalšího působení Jiřího Čunka ve vládě. Lidovci ho tam chtějí, zelení zásadně odmítají a vyhrožují demisí. Snaha udržet tým pohromadě snad bude silnější než kariéra podprůměrného politika, i když se nyní situace jeví značně vyhrocená.

Ale i když vláda zdolá tuto drolící se skálu, neznamená to pro ni klid. Kabinet Mirka Topolánka bude muset dokázat, že je skutečně reformní. A to v době, kdy bude všechno proti reformám: Podle ekonomů se Česko blíží po letech ekonomické hojnosti do období mírné, ale přece jen recese. K tomu se nad očekávání rychle zvedají ceny v obchodech kvůli inflaci, porostou spotřební daně, změní se některé sociální dávky, zdraží energie atd. V takové atmosféře se bude cokoli zásadního těžko prosazovat. Ukazuje to už dnešní hysterie kolem zavedení poplatků za návštěvu u lékaře.

Přitom na kabinet čekají vlastně jen nepříjemné a mnohem náročnější úkoly, než je zavedení poplatků. Chod státu je stále příliš nákladný, takže ministr sociálních věcí Petr Nečas slibuje zpřísnění výdajů sociálních dávek, což se nepodařilo žádnému předchozímu ministrovi. Stejně tak už nechce čekat na souhlas socialistů s jeho návrhem důchodové reformy. Strana Jiřího Paroubka totiž vše bojkotuje. Nárůst preferencí staví na kritice všech reforem.

Test reforem

Pokud bychom si udělali dostatečný odstup od aktuálního dění, je z hlediska budoucnosti této země mimořádně zajímavá otázka krajů. Toto zprvu nechtěné dítě zdejší politiky hraje stále důležitější roli a od chvíle, kdy se pravicoví radní některých krajů rozhodli privatizovat nemocnice, všem došlo, že vedle státu jsou tu už i svébytné regiony. Vždyť mají zásadní vliv na školství, dopravu či kulturu.

Jediné, co jejich význam sráželo, byl nedostatek vlastních prostředků. A toto poslední pouto vlastně nyní padá. Česko bude moci v průběhu sedmi let využít z evropských fondů 750 miliard korun, které zamíří právě do regionů. Půjde o čisté investice, kde záleží i na jednotlivých oblastech, co budou chtít podporovat. Rozdíly mezi kraji se tak budou zvyšovat, stejně jako jejich ambice.

Kraje už nejsou druhořadé politické téma. Strany si to uvědomují, a tak se dá očekávat, že se na podzim, kdy se konají krajské volby, strhne vášnivá bitva. Sociální demokraté chtějí vytáhnout všechny trumfy, aby vzali občanským demokratům dosavadní nadvládu nad kraji.

Předvolební kampaň i finální výsledky hodně naznačí o dalším směřování země. Debata bude nepochybně hlavně o reformách. Socialisté je budou napadat se slibem zachování štědrého státu. Pro ODS a vůbec celou vládu to bude nejtěžší zkouška jejich reformního úsilí.