Bilance neveselých životů

Petra Soukupová (1982) na FAMU studuje filmovou scenáristiku a dramaturgii. Svádí nás to hledat tuto zkušenost i v kompoziční a stylistické podobě jejího literárního debutu K moři. A opravdu: krátké sekvence příběhu zpravidla stojí na tom, kdo z účastníků kolektivního příběhu jej zrovna vypráví či o něm přemítá. V tomto filmovém přístupu autorka nalezla možnost úsporných a přitom ostrých charakteristik povah jednotlivých postav. Ty jsou soustředěny okolo dvou rodin, které si pořídil jeden muž, když ho milenka donutila k rozvodu a sňatku.

Na rozpálené pláži

Petře Soukupové se na poměrně běžném, stále frekventovanějším lidském příběhu podařila jakási dvougenerační expozice, v níž se na osudech rodičů a dětí projeví vina prvních a obdobná neschopnost se reprodukuje u druhých: jako si nedokážou porozumět rodiče, podobně je tomu i u dětí. Jsou tu úzkostné stavy u jedné dcery jako zřejmý důsledek odchodu jejího otce, nevíra v sebe samu u druhé, vyčuranost u té třetí, nejkrásnější, jež ji nejprve zcela odcizí rodinnému společenství, aby pak nakonec ztroskotala sama kdesi v cizině.

Autorka zvolila pro svůj příběh originální stavbu. První část knihy pojmenovaná Petrovy dvě ženy rozehrává běžnou situaci: děvčata chtějí uhnat chlapce, dostat se díky tomu z venkova do Prahy a založit tam rodinu. Tuto část můžeme číst jako expozici, v níž je – zdá se – obsaženo vše podstatné. Pak ovšem následuje část prostřední, podle níž je nazvána celá kniha. Tam se na rozdíl od expozice odehrává řada životních zápletek, jež vycházejí z na první pohled epizodické příhody: dcery z obou manželství jsou s otcem na dovolené, vůbec poprvé se spolu ocitají pohromadě. Nic se tu vlastně neděje, co taky dělat na rozpálené mořské pláži, ve společném ubytování, v cizím místě, v omezeném čase, který ze všeho nejvíc připomíná bezčasí. Právě tady ale našla Petra Soukupová nejpříhodnější místo a čas, kde a kdy se může až otřesně vybavit banalita dosavadního soužití obou rodin.

Proto sem uložila to nejpodstatnější: se smyslovou naléhavostí vyjádřenou vzájemnou odcizenost všech postav, neschopnost porozumět si nejenom navzájem, ale ani sobě samým. Po tomto zásadním extempore přebírá vedení děje část třetí, nejkratší, závěrečná, nesentimentálně nazvaná Zbytky životů. Co psát, když na vše je založeno už dávno? V sedmi stručných kapitolkách, označených jmény hlavních postav, autorka už postupně jenom sdělí, co se dál s jejími šesti ženami a jedním mužem v životě událo.

Petře Soukupové se podařilo ostrými střihy a stylistickou bravurou vylíčit souvislou řadu banálních příběhů jako rychle plynoucí drama. V celém textu obratně a nenápadně využívá stylistické figury připomínající filmové prostřihy, kdy hned po vylíčení přítomné chvíle jen tak mimochodem přejde do budoucnosti a připojí větu se sdělením, jak to bude dál. Není to přitom žádná samoúčelná hra. Přítomný děj díky tomu vnímáme jinak, než jak jsou mu schopni rozumět jeho aktéři.

Novela K moři má zdánlivě banální téma. Ale každodenní dramata jsou tu mladou autorkou vyprávěna nevšedně a s velkým stylistickým talentem.

Petra Soukupová: K moři

Host, 204 stran