Opouštíte vesmír, na shledanou

Až na konec vesmíru mířily odnepaměti lidské sny, představy i seriózní úvahy. Díky záhadným schopnostem, kterými jsou fantazie a zvídavost, později obohaceným o vědecké poznatky a technologické objevy, se člověk už dávno před vysláním prvních kosmických sond myšlenkami dokázal pohybovat v astrálním prostoru, vzdálen miliony světelných let od rodné planety. Až na konec vesmíru se jmenuje kniha redaktora deníku New York Times George Johnsona. Mapuje historický vývoj posunu hranic poznání od prvních pokusů starověkých astronomů určit vzdálenost Měsíce či Slunce až k současným moderním teoriím o velkém třesku, stáří či rozšiřování vesmíru.

Jako zrnko písku

Johnson píše popularizovanou formou o vzdálených galaxiích, kvazarech, novách nebo černých dírách a zároveň se v jeho publikaci prolínají pozoruhodné lidské osudy astronomů. Především dnes už polozapomenutý příběh Henrietty Swan Leavittové (1868–1921). Tato nenápadná skromná žena pracovala v harvardské College Observatory jako počtářka hvězd. Což tenkrát znamenalo sčítat a vyhodnocovat jasnost vzdálených nebeských objektů na fotografických negativech, jež vznikaly zaměřením světla dopadajícího z dalekohledu na velkou skleněnou desku pokrytou citlivou emulzí.

Během průzkumu Magellanových mračen a jejich 1777 proměnných pulzujících hvězd si Leavittová všimla zřejmého vztahu mezi jasností a délkou…