Neobjevené souvislosti příběhu

Ivan Margolius (1947), syn komunistického prominenta popraveného v roce 1952 v procesu se Slánským, vydal vloni v Británii poutavou knížku o hledání vlastní minulosti. Nyní jeho Praha za zrcadlem vyšla česky. Po přečtení se nabízí otázka, zda za pomyslné zrcadlo nahlédl opravdu důsledně.

Kde se soustřeďuje láska

Byla by to rodinná kronika plná zajímavých příběhů. Jenže jeden z hlavních hrdinů byl Žid a narodil se do dvacátého století. A i když se Rudolf Margolius (1913–1952) i s manželkou po druhé světové válce vrátili z koncentračních táborů, nešlo o happy end, jen o radostnou mezihru. „Byl hrdý na svůj komunismus, na to, že může sloužit dobré věci, že stojí u počátků lepší budoucnosti. Že po všech hrůzách druhé světové války bude konečně ustavena beztřídní společnost,“ píše Ivan Margolius o svém otci. O selhání intelektuálních elit po konci války už bylo napsáno hodně. Zde je téměř vzorový případ. Věřte straně, soudruzi… I Margolius věřil. Jako bychom neměli co do činění s politickým názorem, ale s jakousi sektou.

Je možné psát o letech 1948 až 1953, aniž bychom nenarazili na nějaký politický proces? Dostat se do kriminálu bylo tehdy snazší než sehnat něco v obchodě. Ivan Margolius připomíná jen Miladu Horákovou. Jenže procesy nezačaly ani Rudolfem Slánským, ani Miladou Horákovou. Ještě před nimi se režim vypořádal s nekomunistickou inteligencí, s důstojníky západního odboje, s nepohodlnými spisovateli, s duchovenstvem.

Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu, bývá líčen jako nejmírnější z party, která po únoru 1948 ovládla život této země. Zajímal se prý jen o ekonomiku a neměl nic společného se stranickými intrikami, píše jeho syn Ivan. Prý jen poslouchal příkazy, všechna rozhodnutí schvaloval někdo vyšší. Copak bylo opravdu možné být s čistým svědomím na straně zločinců vyhlašujících válku vlastnímu národu? Opravdu Rudolf Margolius neviděl a neslyšel? Z hlášení „soudruhů z uliční samosprávy“ na Letné, kteří šmírovali jeho rodinu, dnes naskakuje husí kůže. Ale nebyl to jen výsledek atmosféry nastolené režimem reprezentovaným i Margoliem?

Ivan Margolius přišel o otce v pěti letech. Nebyl v této zemi sám. Od října 1948 do konce roku 1952 bylo v politických kauzách vyneseno Státním soudem 233 rozsudků smrti, vykonáno jich bylo 178. Trestanci umírali i v lágrech. Lidí odsouzených s politickým podtextem bylo přes 200 tisíc.

Jako by Margoliovi při psaní unikly souvislosti. Popisuje například setkání s Václavem Klausem při recepci na velvyslanectví v Londýně v roce 2004. Bylo to prý velmi rozpačité. Ono je to rozpačité pořád. Pořád máme smíšené pocity, když se k obětem komunistického teroru připojují mrtví z jeho vlastních řad. Jakže to napsal Peroutka? „Slánský padl v šarvátce komunistických skupin. Byl to stalinista, který v intrice byl překonán jinými stalinisty. (…) Kdyby Češi žádali rehabilitaci Slánského, mluvil by z nich spíš abstraktní smysl pro pravdu a právo než cit. To nebyla postava, kolem níž se soustřeďuje láska.“

Osud Ivana Margolia je z lidského hlediska smutný. Hledá-li však na české straně vůli k rehabilitaci svého otce, je pravděpodobné, že v době, kdy se (byť opatrně) uvažuje o medailích pro bratry Mašíny, ji nenajde. Za oním zrcadlem je toho totiž víc, než ve své knize objevil.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu.

IVAN MARGOLIUS: PRAHA ZA ZRCADLEM

Přeložil Vít Penkala, Argo, 345 stran