Jak přežít stárnutí

Nový zákon znamená obrovský zlom. Díky němu mizí hrůza z otázky, která stojí před každým: Co až mi bude osmdesát?V kavárně Slávia cinkají šálky o porcelánové talířky a kolem stolku, kde sedíme se socioložkou a gerontoložkou Dianou Chrástkovou, právě prochází starší manželský pár. „Podívejte se na ně, odhadem jim může být přes sedmdesát, ale určitě nezapadají do všeobecně rozšířené představy o chudých, špatně oblečených a špatně mytých lidech bez zubů.“ Muž v dobře padnoucím obleku a viditelně dobré náladě si s ženou v kostýmku objednává dortík a kávu. „Rok co rok se rozšiřuje skupina seniorů, kteří se jinak oblékají, jinak chovají. Už je potkáte na dřív nemyslitelných místech – ve fitnesscentrech, na plovárnách,“ říká dr. Chrástková. „Znám třiadevadesátiletého člověka, který má kvůli Parkinsonově chorobě problém s mluvením, ale teď odjel do Alp se svou devětaosmdesátiletou přítelkyní, loni byl zase v Irsku.“

Stačí zmáčknout

Takových příkladů je možná hodně, ale málokdy se o nich člověk dozví. Pokud se tady v médiích píše o stáří, tak většinou v souvislosti s hrozícími počty důchodců, očekávaným zhroucením penzijního systému nebo přijímáním sociálních dávek. Přestože jde skutečně o stále početnější skupinu obyvatel – podle nejčerstvějších údajů je tu lidí nad 65 let jeden a půl milionu a do čtyřiceti let se jejich počet má ztrojnásobit –, prakticky nikdo se o ně nezajímá. Neexistuje žádná aktuální studie, která by mapovala, jak zdejší senioři žijí a co si přejí. Oficiálně zde tematika „stáří“ spadá pod dva vládní úřady. Ministerstvo sociálních věcí eviduje počty domovů důchodců a penzionů pro seniory a ministerstvo zdravotnictví bdí nad počty a kapacitou léčeben pro dlouhodobě nemocné.

Z půldruhého milionu seniorů žije dnes v těchto zařízeních zhruba šedesát až sedmdesát tisíc lidí. K tomu je na výplatních seznamech ministerstva práce a sociálních věcí asi 240 tisíc lidí, kteří na základě zákona o sociálních službách dostali příspěvek na sociální péči. Ten zbývající víc než milion seniorů je zřejmě soběstačný nebo se o ně bez jakýchkoli nároků stará rodina.

„Dnešní senioři mají úplně jiné požadavky než lidé, kterým bylo pětasedmdesát a víc v roce 1989,“ říká socioložka z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Kateřina Kubalčíková.„Jestliže ta první skupina brala domovy důchodců jako jediné možné východisko ve stáří, dnes lidé žádají většinou individualizované služby doma nebo domy s pečovatelskou službou, kde mají soukromí.“ Těmto tužbám vychází vstříc rozvíjející se byznys technologických novinek. Například Společnost Život 90, která se zabývá pomocí starým lidem, eviduje v současné době po celé republice 800 svých klientů – lidí na lince nepřetržité tísňové péče. „Člověk má na krku krabičku s tlačítkem, které zmáčkne, když se dostane do potíží, například když upadne a nemůže se hnout,“ říká Augustin Valko z Života 90 v podkrovní místnosti plné počítačů, telefonů a displejů. „A nám tady po zmáčknutí začne blikat jeho elektronická karta, ze které víme, kdo to je, kde bydlí, v jakém je zdravotním stavu, a máme tam i kontakty na blízké. My se s ním spojíme a on z kteréhokoli místa v bytě může říct, co se děje. Obvykle informujeme příbuzné nebo sousedy a ti rychle dojedou na místo pomoci.“ Díky tomuhle Velkému bratrovi naruby se většinou daří problém v zárodku vyřešit tak, že se potíže nestupňují a ze staršího občana se hned nestane bezmocný pacient. Tísňová linka Života 90 je největší z osmi podobných služeb v republice, měsíčně přijde na 250 korun plus počáteční montážní poplatek 1500 korun.

Kdo zaplatí nájem

Přesto existuje hranice dělící lidi, kteří jsou s určitou dopomocí schopni se o sebe postarat, a ty, kteří vyžadují nepřetržitou péči. Vlasta Babincová ještě loni o Vánocích ve svých 86 letech patřila k velmi aktivním osobnostem: pracovala v realitní kanceláři, překládala, u soudu tlumočila z rumunštiny a francouzštiny. V lednu ale upadla tak nešťastně, že si nejenže natřikrát zlomila pravou ruku, ale i nohu v krčku, což je nejčastější a nejničivější úraz u starých lidí. Kvůli němu musí dlouhodobě ulehnout na lůžko, čekají je složité operace a následné mnohaměsíční cvičení. A tento životní zlom postihuje i rodinu, která stojí před rozhodováním, jak se o bezmocného člověka postarat. Pokud budeme vycházet z údajů ministerstva práce, podobnou situaci dnes řeší asi 50 tisíc rodin v Česku: tolik je příjemců sociální pomoci s vážným zdravotním omezením. A je to skoro existenciální dilema.

S dcerou paní Babincové Květou Sládkovou sedíme nad tonikem v atriu Domu Portus pro seniory, který provozuje společnost Život 90 pár kroků od vltavského nábřeží. Květa Sládková (57) je elegantní dáma v decentním slušivém kostýmu, pracuje ve dvou zahraničních firmách. V přestávce mezi dopoledním angažmá v realitce a odpoledním v kapitálové společnosti sem každý den chodí za maminkou. Když se paní Babincová léčila po úrazu na geriatrii v Londýnské ulici, její dcera přemýšlela, jak jí do budoucna pomoct. „Na geriatrii se chovali hezky, ale byly tam tři postele na pokoji, což pro ni nebylo příjemné. Proběhla jsem takových zařízení hodně a všude to bylo ještě horší (viz rámeček Babí léto v eldéence). Tam bych se styděla maminku nechat, takhle si důstojné stáří nepředstavuji,“ vzpomíná paní Sládková na léčebnu dlouhodobě nemocných. Možnost, že by si maminku vzala k sobě a vzdala se kariéry, zavrhla dopředu. „A z čeho by se zaplatily výdaje na nájem? Běžné poplatky stejně musíte uhradit, já bych navíc matce nemohla poskytnout tu péči, co jí dávají tady,“ zvažuje Květa Sládková. „Kdybyste s ní byl od rána do večera, vyčerpáte všechna témata k hovoru. Ona potřebuje měnit prostředí, komunikovat s lidmi. Tady má rehabilitaci, péči, kulturní program, trénink paměti, besedy a společnost.“

V hledání toho správného místa pomohla paní Sládkové náhoda. Nosila totiž starší oblečení do dobročinného bazaru v Domě Portus a všimla si, že tu mají i lůžkové oddělení pro seniory. A to ji oslnilo. Dům totiž uvnitř vypadá spíš jako špičkový hotel: malované renesanční trámy, kamenné portály nad dveřmi, všude čisto a útulno, příjemný personál. Její drobná stříbrovlasá maminka si bere berle a jde podrbat za uchem králíka na chodbě. „Jsem tady ráda. Mám tady kamarádky, se kterými si rozumím, občas si zajdu do kavárny. Až se mi zlepší zdravotní stav, určitě chci ještě pracovat, překládat knížky a tlumočit.“ Kondice paní Babincové se neustále zlepšuje, minulý týden se přesunula na rehabilitační kliniku na Malvazinkách a pak se vrací zpět do Domu Portus.

Pobyt v tomto domě přijde denně paní Sládkovou na 366 korun, za celý měsíc to dělá kolem 11 tisíc korun. „Její důchod i s vdovským může dát dohromady kolem deseti tisíc, takže bych ho mohla vzít a celkem málo bych doplácela,“ říká Květa Sládková. „O příspěvek jsem si požádala před několika měsíci, ale zatím nic nepřišlo.“

Dům Portus patří k výjimečným zařízením svého druhu. Přes nabízený luxus může být poměrně levný proto, že kromě sponzorských darů dostává i dotace z magistrátu, což záleží čistě na libovůli obce. Běžná cena v daleko chudších ústavech dosahuje kolem dvaceti tisíc korun měsíčně. Tomu, aby se do Domu Portus začaly hrnout zástupy seniorů toužících po důstojném stáří, brání omezené kapacity. Je tu devět lůžek a jenom pro osoby, které jsou schopné pohybu. „Na ležící klienty tady nejsme vybavení,“ říká sestra. „K tomu by bylo potřeba víc zdravotnického personálu a taky pomůcek.“

Všude dobře…

Ministerstvo práce a sociálních věcí příliš nepočítá s tím, že by počet zařízení pro seniory zvyšovalo, spíš chce jít cestou zkvalitňování péče. „Chceme v příštích letech využít evropské peníze, abychom v každém z krajů transformovali velké ústavy na několik menších, které se tolik nepodobají sterilnímu nemocničnímu prostředí. Tam by se senioři cítili víc jako doma,“ předpovídá náměstek ministra Marián Hošek. Ministerstvo chce aktuální problém se zvyšujícím se počtem lidí, kteří potřebují asistenci druhých, pokrýt jinak – novým zákonem o sociálních službách. A tady se dostáváme k zásadnímu zlomu, který od začátku roku úplně přestavěl dosavadní systém.

„Záměrem normy bylo dát klientům do ruky peníze, aby si sami mohli určovat, jakou službu budou chtít a kdo ji pro ně udělá,“ říká Hošek a uždibuje z talířku ve své pracovně hroznové víno. Od začátku roku tak lidé podle stupně závislosti na okolí dostávají od dvou do jedenácti tisíc korun. Návrh předpokládal, že se o peníze klientů budou ucházet asistenční služby a přirozeně se vytvoří jejich síť.

Tomuto nápadu lidé „od fochu“ tleskají. „Úplně to zapadá do představy o tom, že člověk by měl co nejdéle žít doma, v přirozeném prostředí. Terénní služby to mohou zajistit,“ říká Augustin Valko z Života 90. Služby jsou navíc i levnější. Oproti už zmiňovaným 20 tisícům v domově důchodců přijde služba poskytovaná doma na několik tisícovek. Záměr vypadá lákavě, podívejme se, jak po devíti měsících vypadá v praxi.

Podzimní vítr si pohazuje s větvemi stromů, na mokrý chodník s křapáním dopadají ořechy. V prvním patře žlutě natřeného rožáku v pražských Dejvicích sedí u stolu dvě ženy – Věnceslava Snětinová a její ošetřovatelka z Diakonie České církve evangelické Jarmila Zaťková.„Už máme po výkonu,“ říká se zářivým úsměvem paní Snětinová. Od pasu dolů ji halí deka, občas popojede na vozíčku, aby zkontrolovala pejska ve vedlejší místnosti. Paní Věnceslava je na spodní část těla ochrnutá, potřebuje přebalovat, mýt a pečovat o kůži, aby ji nepostihl zánět. Ošetřovatelka za ní jezdí dvakrát denně v pracovních dnech. Klientka by sice potřebovala častěji – a mohla by si to z důchodu a dávek od státu lehce zaplatit –, ale to není možné: pečovatelská služba nemá tolik lidí, aby mohla zájemcům posloužit i večer a o víkendech. Takže v ten čas se o paní Věnceslavu starají synové.

Odpověď na logickou otázku, proč pečovatelská služba nenabere víc zaměstnanců a neuspokojí tak rostoucí zájem, je skryta ve výši státem stanovené sumy, za kterou ošetřovatelka z diakonie o paní Věnceslavu pečuje: za první hodinu návštěvy dostane 106 korun (započítává se i doprava), za druhou 85.

Tvůrci zákona předpokládali, že díky změně plateb nastane exodus lidí z nepopulárních ústavů. Zatím se ale žádný úprk nekoná. Finance na vzývané terénní sociální služby měly pramenit ze dvou zdrojů: z peněz, které klient dostal v příspěvku na péči, a z dotací obce. Ani jedna z těchto variant se úplně „nechytla“.

„Nemůžeme brát od klientů víc než 85 korun za hodinu, ale náklady na zaměstnance, dopravu a samotné úkony jsou tak třikrát vyšší. Počítalo se s tím, že zbytek dorovná obec, ale zatím to tak není,“ říká ředitelka Diakonie ČCE Libuše Roytová.„Takže nemůžeme nabrat další lidi a poskytujeme jen omezené služby. Denně odmítáme tak šest zájemců.“

Obecní úřady raději než neziskovkám dávají dotace dál „svým“ ústavům a ty jsou na tom teď opravdu dobře: kromě obecního příspěvku berou navíc od klientů důchody a jejich dávky na sociální služby. Neziskovky a další soukromé společnosti, které mají o poskytování služeb zájem, to nepovažují za férovou konkurenci. „Panuje tu konflikt zájmů,“ říká ředitelka Roytová. „Zřizovatel ústavů zároveň poskytuje dotace. Takže já když žádám příspěvek pět milionů, dostanu desetkrát míň, zatímco obcí vlastněný ústav získá, o co si řekne.“

„To se samozřejmě může stát,“ připouští náměstek Hošek, jehož úřad chce pro opravdové rozhýbání trhu zvednout hodinové pečovatelské ceny. „Diskutujeme i o tom,“ říká náměstek Hošek, „že by ceny neměly vůbec žádný strop.“

Přijďte s voucherem

Druhá překážka bránící zatím rozkvětu privátních sociálních služeb spočívá v tom, že řada příjemců státního příspěvku si prostě služby nekoupí. „Z naší práce s klienty víme, že mnohé rodiny chápou příspěvek na péči jako další příjem. Neutrácejí ho za terénní služby, ale buď si pomůžou samy, nebo se nestarají vůbec,“ říká primářka Gerontologického centra a předsedkyně České alzheimerovské společnosti Iva Holmerová. Nelze pochopitelně odsuzovat lidi, kteří se rozhodnou věnovat veškerou péči příbuznému a peníze si nechají. „Manželka je imobilní už šest let, zatím jsem se o ni staral sám, teď to převzala dcera,“ říká František Kocina.„Dávám dceři důchod i příspěvek, což je celkem patnáct tisíc, protože ona kvůli péči o mámu přestala pracovat.“ Na případu Kocinových se projevuje hlavní pozitivní účinek zákona. Zatímco dřív byli v jednoznačné výhodě ti, kteří dali rodiče a prarodiče do ústavu, teď se aspoň zvýšily příspěvky pro ty, kteří se starají doma.

Fakt je ovšem jeden: zatímco počet lidí pobírajících příspěvek se od loňska zvýšil z 200 tisíc na 240 tisíc, agentury poskytují stejně služeb jako před platností zákona. Takže na podezření primářky Holmerové, že si část rodin nechává peníze pro sebe a senior zůstává bez pomoci, nějaká pravda asi bude. (Ostatně jinak to v zemi, kde manželka premiéra klidně jede za státem dotované „stavební spoření“ na výlet do Afriky a bývalý premiér se zase chlubí, jak z poslaneckého příspěvku na kancelář vylepšuje rodinný rozpočet s novou přítelkyní, být ani nemůže.) Ministerstvo chce lidi přimět k tomu, aby si služby opravdu kupovali. „Připravujeme systém poukázek,“ říká Marián Hošek. „Klienti si budou moci vybrat, kdo zvolí jenom peníze, dostane jich míň, než kdyby si objednal poukázky, a budou k němu chodit častěji kontroly, jestli peníze využil na čerpání péče. Pokud sociální pracovník zjistí nedostatky, bude mít možnost doporučit péči odborníků nebo příspěvek odebrat.“ Ministerstvo si od poukázek slibuje nárůst poptávky po službách a reakce profesionálů to potvrzuje. „Kdyby měli lidé v ruce vouchery a ceny úhrad se zvýšily, asi bychom do toho šli,“ říká František Polák ze soukromé agentury Procare, která zatím poskytuje jen zdravotnické úkony placené pojišťovnou.

Chci se učit jazyky

I když se proti reformě dá namítat ledacos, její hlavní směřování je správné. „Patnáct let tu služby vznikaly samospádem, kdo chtěl, založil si, co chtěl,“ říká na adresu nového zákona Kateřina Kubalčíková. „Zákon znamená obrovský zlom, konečně jsou nastavena nějaká pravidla, jde jenom o to je vycizelovat.“ Obce a kraje už začaly pracovat na komunitních plánech, jakési obdobě územního plánu. V debatě mezi sociálními pracovníky, seniory, zdravotníky a úřady se stanovuje, kolik služeb v dané oblasti potřebují, a snaží se je optimalizovat tak, aby se nepřekrývaly. Bude to trvat ještě dlouho, ale na konci by i zařízení a terénní agentury měly mít jistotu na několik let dopředu, že budou dostávat dotace a mít zákazníky.

Díky systému rozdělování státních příspěvků jsme dostali důležitou zprávu, že senioři nejsou jednolitá masa „zatěžující“ stát. Ukazuje se, že zvýšenou péči potřebuje jen malá část z nich. Podle v úvodu citované socioložky Diany Chrástkové přinesly samotné formulace zákona kvalitativní posun i ve vnímání seniorů. „V předpisech péče se na rozdíl od minulosti hovoří i o tom, jak se k seniorům chovat. Ve smlouvě se zařízením se zase stanovuje osobní plán: chci si zlepšit chůzi, jednou měsíčně odvézt do divadla, učit se jazyky. Klient se prostě může spolupodílet na dohodě.“

Manželé z kavárny Slávia nebo alpsko-irský světoběžník dávají tušit, že v Česku už dosáhla seniorského věku generace, která má předpoklady si výhody zákona vynutit.

Babí léto v eldéence

Do „eldéenky“ v Praze-Bohnicích vede šumící alej lip a javorů, ale tím příjemný zážitek končí. Hned za dveřmi člověka praští přes nos ostrý zápach. Na pokojích jsou pacientky po šesti, leží bez hnutí, sténají nebo se snaží dovolat sestry. Všechny jejich výlevy se ztrácejí v hlasitých zvucích reklam z televize visící ze stěny, které ovšem nikdo z přítomných nevěnuje nejmenší pozornost.

„Byla jsem mnohokrát svědkem toho, že personál na pacienty křičel, slyšela jsem, jak svým pacientům tykal, jak nahlas projevoval nevoli nad tím, že musí pacienta ‚přebalit‘,“ říká středoškolská profesorka Jitka Gabašová, jejíž maminka po zlomenině strávila dva měsíce v LDN v Třebotově. „Naše sestry a další zdravotníci jsou přetížení, nějaký exces proto není vyloučen,“ říká primářka eldéendky Eva Říhová.„Pojišťovna nám platí jen minimální počty potřebného personálu – na třicet pacientů šest sester, a my přitom máme klientů až šedesát.“

Zní to neuvěřitelně, ale na tyhle domy hrůzy se pořád stojí dlouhé fronty. Proč? Část lidí sem chce dát blízké prostě proto, že po propuštění bezmocného člověka z nemocnice nejsou schopni se o něj sami starat doma a v domovech buď nejsou místa, nebo tam například nechodící pacienty neberou vůbec. Na druhé straně je ale pravda, že udržovat příbuzné v eldéence je daleko výhodnější než je poslat jinam. Výlohy v nich platí zdravotní pojišťovna, takže příbuzní ušetří a ještě jim zůstává pacientův důchod. V domovech platí jiný režim, senior musí odevzdat veškeré své příjmy, a péče přitom nebývá kvalitnější. Sociální systém v reformě předběhl zdravotní a z toho dnes plynou ostré přechody mezi nimi. „Přechod mezi zdravotnickým a sociálním lůžkem by měl být plynulejší,“ říká náměstek ministra práce a sociálních věcí Marián Hošek.„I v LDN by měly být nějaké platby.“ Ministerstvo zdravotnictví ovšem rozjíždí reformu velmi pomalu, a tak se sblížení podmínek v eldéenkách a „sociálních zařízeních“ zřejmě protáhne. „Po schválení prvního balíku reformy si lidé začnou platit i v LDN 60 korun za den, už to je revoluční změna,“ říká mluvčí resortu Tomáš Cikrt.„Vyšší platbu bude nutné prosadit i politicky.“