Moje vlast Egerland

Roland Hammerschmied je pozoruhodný fenomén. Vysoký, čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy svázanými do culíku, s módními brýlemi na nose by se spíše hodil do trendového baru v Mnichově než sem, do besedy sportovního klubu v Geretsriedu, asi čtyřicet kilometrů na jih od bavorského hlavního města. Venku lije, šedivé linoleum odráží pronikavé světlo neonových zářivek. U stropu se pohupuje zapomenutá vánoční hvězda. V rohu bzučí osamělá lednička. „To je naše zkušební místnost,“ vysvětluje Roland a člověk by čekal, že vyndá elektrickou kytaru a spustí nějaké blues. Místo toho si však navléká řemeny akordeonu, hmátne do kláves a místnost se plní tříčtvrtečními takty. Osm tanečníků, kteří se mezitím seřadili do párů, se začíná točit. Jeden víří kolem druhého, občas někdo zatleská nebo silně zadupá. A k tomu všemu Roland zpívá zvláštní písničku: je evidentně v němčině, pro běžného Němce ale dost nesrozumitelné. „To je lidová hudba z Chebska, Egerlandu,“ prohodí Roland na vysvětlenou. Jsme totiž na jedné z posledních vart zanikajících sudetoněmeckých tradic. Jejich strážci jsou překvapivě mladí a zapálení, i když se starou vlastí už je pojí jen vzpomínky prarodičů. Zjištění, že takoví lidé hluboko v Německu ještě existují, může být překvapivé, stejně jako to, že své úsilí o udržení sudetoněmecké kultury myslí vážně.

Z Kraslic do Geretsriedu

Kvůli svému hraní a tanci…