V kleštích reality
Když před čtyřmi lety jásající Iráčané strhli za pomoci amerických vojáků velkou sochu Saddáma Husajna na bagdádském náměstí Firdos, otiskl The Economist...
Když před čtyřmi lety jásající Iráčané strhli za pomoci amerických vojáků velkou sochu Saddáma Husajna na bagdádském náměstí Firdos, otiskl The Economist na obálce svého následujícího vydání jméno bohyně osudové odplaty – Nemesis. Na okamžik se zdálo, že všechny obavy, které provázely přípravy invaze vedené USA, byly bezpředmětné. Porážka irácké armády během tří týdnů se opravdu ukázala být „hračkou“, jak předpovídali někteří horliví zastánci války. A Iráčané na mnoha místech skutečně vítali americké vojáky jako osvoboditele, přesně jak to Američanům slíbil nejznámější irácký exilový politik Ahmad Chalábí.
Jak jinak se to všechno jeví po čtyřech letech. Invaze se stala osudnou nejen Saddámu Husajnovi, ale platit za ni musí i George Bush. Po bleskovém dobytí území následovala gerilová válka a pak válka občanská. Namísto řečí o vítězství se dnes mluví o tom, jak zmírnit katastrofu. Irácký debakl znamenal konec kariéry Donalda Rumsfelda i Tonyho Blaira, ztrpčil období Bushova prezidentství a velmi poškodil Republikánskou stranu. Ještě důležitější ovšem je, že přinesl strach, utrpení a smrt těm, v jejichž zájmu se invaze prováděla. „Stěží si lze představit, že by v nějakém poválečném uspořádání, ať už bude jakékoli, měli Iráčané méně svobody a trpěli více než za Saddáma Husajna,“ tvrdil The Economist před čtyřmi roky. Jenže naše představivost jednoduše selhala. Jeden z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu