Chvála české konzumnosti
Zdejší společnost je na prahu další vývojové etapy. Čeká ji nejtajemnější proměna, k níž může dojít. Kdo si minulý týden v pondělí pustil televizi nebo rádio, mohl mít zvláštní pocit již viděného a slyšeného. „Češi nakupují ostošest!“ „Česko zachvátila nákupní horečka!“ „Tržby rostou jako nikdy!“
Zdejší společnost je na prahu další vývojové etapy. Čeká ji nejtajemnější proměna, k níž může dojít.
Kdo si minulý týden v pondělí pustil televizi nebo rádio, mohl mít zvláštní pocit již viděného a slyšeného. „Češi nakupují ostošest!“ „Česko zachvátila nákupní horečka!“ „Tržby rostou jako nikdy!“ To všechno už tu bylo na konci první poloviny devadesátých let, kdy si lidé doplňovali standard novými mixery, pračkami, mikrovlnkami, videopřehrávači a hudební elektronikou. A měli radost z toho, že se nám začíná dařit jako na Západě, po jehož nákupních centrech Češi pošilhávali po celá osmdesátá léta, protože věřili, že právě tím – plnými regály a relativně snadnou přístupností veškerého zboží – se vyznačuje kapitalismus, demokracie, tržní hospodářství.
Neprojídáme budoucnost
Bezmála desetiprocentní reálný růst letošních březnových tržeb se od nákupního běsnění z prvních let první Klausovy vlády v mnoha podstatných makroekonomických charakteristikách liší. Je to růst mnohem lépe založený, ekonomice nehrozí přehřátí ani zhroucení měny z nadměrného přílivu zahraničního zboží. Zahraniční obchod je v plusu, v Česku působí mnoho usazených cizích i domácích firem, které nebývale prosperují, investují do nových výrob a zvyšují produktivitu. Kromě státní správy neexistuje podniková přezaměstnanost, která produktivitu snižuje, a naopak nezaměstnanost, prudce klesá a počet pracovních míst roste, dokonce pro některé obory už „nejsou lidi“.
Zatímco první nákupní boom nově zrozeného českého kapitalismu devadesátých let vyvolával obavy, zda neprojídáme budoucnost, což se později potvrdilo, současný růst tržeb způsobil malé nadšení. Potvrdilo se totiž, že růst hospodářství, na nějž založily vlády vedené ČSSD od roku 1998 proevropskou politikou a především politikou přímých zahraničních investic, přestává být jalový a prosakuje do každé české domácnosti.
Už neprojídáme budoucnost, ale konzumujeme to, co jsme si vypěstovali v minulosti. Obavy, že v budoucnu můžeme narazit úplně stejně jako před lety, jsou zatím liché. Centrální banka sice uvažuje o zvýšení sazeb, aby srazila vysokou teplotu spotřeby, ale k tomuto kroku má i jiné důvody (především obavu z inflačních tlaků), než je objem utracených peněz.
Ani výše zadlužení není ve srovnání se světem nijak tragická. Každý rok roste dluh domácností o čtvrtinu, běžné evropské, natožpak americké hladině jsou ale hodně vzdáleny. Dobře obhospodařovaný dluh spojený s důvěrou v budoucí dobré časy je přece motorem kapitalismu.
Existují i jiné podstatné rozdíly proti zlatým devadesátým letům první vlády Václava Klause. Tehdy to byl nesmělý nákupní amatérismus a ráj pro nepoctivé podnikatele. Od té doby se Češi stihli vyrovnat Západu v profesionalizaci konzumního způsobu života – spotřebitelé se umějí bránit, podnikatelé už je tak snadno nenapálí, lidé reagují na věrnostní slevy, marketingové kampaně.
Počet hypermarketů na českou hlavu převyšuje čísla v Rakousku i v jiných vyspělých zemích. A to se ještě letos předpokládá, že dalších padesát velkých obchodních center vznikne. Tesco a další velké firmy naopak zahustí síť o menší expres obchody. Česko se jeví jako konzumní ráj, který před sebou prozatím nemá žádné viditelné meze.
O krok vepředu
Kam ale může vést taková konzumní „ultrasaturace“ společnosti, která už nemá nic společného s běžnými potřebami a užitnou hodnotou zboží? Cest je několik, jak ukazují zkušenosti západních společností, které prošly podobným boomem o několik desetiletí dříve. První je přepnutí do vyššího „levelu“ stále přístupnějšího luxusu (tady někde se už možná nacházíme), který je jedinou možností, jak zachovat zájem o konzumaci zboží. Rozšíří se zkrátka konzumní pole do jiných oblastí, kde může probíhat nekonečné množení tužeb. Opakem takové extenze je intenzivní pohyb dovnitř, obrat k jiným než konzumním potřebám, na které má podle tradičních ekonomických teorií společnost čas právě až ve chvíli, kdy začíná být přesycena, v tom nejpřímějším smyslu slova.
Obě cesty se vzájemně nevylučují, nejsou to varianty volby. Obvykle se kříží a vzájemně doplňují nebo se vinou paralelně vedle sebe.
Ale skutečné bohatnutí společnosti, o němž se v souvislosti s úžasnými březnovými tržbami hovoří, se ohlašuje až v hlubším obratu ke kultuře, kam patří i ekologické a sociální, mezilidské ohledy. Je to nejtajemnější společenská proměna, k níž může dojít, protože v takové chvíli se všeobecně sdílený individualismus, starost o vlastní ekonomické blaho, tento motor konzumentství, vlastně nelogicky a podivuhodně mění v postoj sdílení, který se dostal i do politického žargonu, třeba v podobě pojmu „soucitný konzervatismus“, v českém prostředí tak pěkně přeloženého premiérem Mirkem Topolánkem: „Sociální politika patří tradičně k pravicovým stranám, ale socialisté nám ji ukradli.“
Euforie z obrovského růstu tržeb je tedy opravdu na místě. Když už ne kvůli nádherně dětské radosti z nového auta, domácího kina, iPodu, dovolené nebo bytu, pak přinejmenším proto, že bod obratu, o němž byla řeč, se zřejmě stále rychleji a nezadržitelně blíží. Chvála konzumu nemusí být vždycky úplně slepá.
Autor je redaktorem Hospodářských novin.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].