V Ocelovém městě

Jako bychom vstoupili do obživlé sci-fi. V obrovské průmyslové hale se pokoušíme přivyknout hluku a prachu a oči kloužou po kusech železa připomínajících opuštěné kosmické lodě nebo ztroskotané batyskafy. Z některých železných monster šlehají plameny. A v jejich světle lze rozeznat první lidské bytosti. U pecí nebo v jámách jsou lidé se zaprášenými tvářemi a v umouněných výstrojích. Padesát let stará slévárna šedé litiny v Blansku dává obživu stovce déček, jak se v místním manažerském žargonu říká dělníkům. Jsou to slévači, za totality symbol „vládnoucí dělnické třídy“, oslavovaní spolu s horníky jako nejdůležitější pilíře doby. Dnes je svatozář pryč a zůstala „jen“ práce. A i když se o ní už nemluví a nikdo se do ní moc nehrne, blanenští slévači, jejichž elita tvoří semknuté profesní klany, jsou na ni stále hrdí. Což je s ohledem na to, o jakou jde dřinu, opravdové překvapení.

Kam zmizeli

„Když jsem vyrůstal, vídal jsem dělníky často v televizi. Jednoho dne jsem si uvědomil, že už je neukazují. Kam zmizeli? To už se všichni živí jenom tím, že nakupují a prodávají?“ ptá se v jednom rozhovoru známý rakouský dokumentarista Michael Glawogger, který předloni natočil film Dělníkova smrt o konci éry manuální práce ve „vyspělém“ světě. Muže a ženy živící se v opravdu drsných podmínkách vlastníma rukama v Rakousku nenašel a točil je na…