Jak se kalila Evropa

Už třetí generace velké většiny Evropanů žije v míru a svobodě. Tato zkušenost je tak samozřejmá, že téměř nikdo si dnes neklade otázku: Proč není v Evropě válka, když po celé její dějiny ji téměř každá generace alespoň jednou zažila?

Je to kolos na hliněných nohách. Trápí ho nemoci přebujelých sociálních států a vysokých daní, bojí se změn, bouří a stávek, zaostává za Amerikou. Francie, Německo, Itálie i Británie se jen potácejí ve stínu své zašlé slávy. Premiéři a prezidenti států se handrkují o ústavu, všichni mluví jen o dotacích z Bruselu, téměř nikdo o svobodě a míru, které všichni považují za samozřejmost. Toto že je Evropská unie, toto že je výsledek onoho „elitářského projektu“, jehož padesátiny se teď slaví v Berlíně?

Ano. Evropská unie je přesně tím, o čem její zakladatelé snili, a ať by si o dnešních tahanicích mysleli cokoli, řekli by: Měli jsme pravdu. V Evropě panuje už 62 let mír, nejdéle v celé její historii. Vyšlo to. I když mnohdy jen o fous.

Mohlo být vše jinak?

Na počátku největšího projektu evropských dějin byla druhá světová válka. Dynamičtí vítězové se právě probírají z jejího běsnění a kladou si otázky: Jak zabránit jejímu opakování a jak nastolit podmínky trvalého míru? Jak vtáhnout do hry poražené Německo? Jak se bránit nečekaně rychlé hrozbě komunismu?

Odpověď přišla právě před padesáti lety z Říma s podpisem…