Česko v zelených rukách

Česko za poslední rok zezelenalo a není to jen mírnou zimou. Ještě před rokem byli zelení bezejmenné embryo hluboko pod hranicí parlamentního vnímání, dnes na jejich podpoře visí vláda a právě oni mohou rozhodnout kroky, které na léta dopředu ovlivní tvář této země. Podle průzkumů veřejného mínění prošli zelení povolební zkouškou na jedničku. Zatím se ovšem jednalo jen o ně – teď už rozhodují i o nás. Tento týden se připravuje jejich sjezd, a rozumně uvažující člověk se tudíž nevyhne otázce: Co je to za lidi? A co se od nich dá čekat?

Běžný den Martina Bursíka začíná zostra. V šest ráno budíček, v sedm na Kavčích horách debata o globálním oteplování, odtud domů zapózovat pro fotografii k článku v Lidových novinách, pak pracovní schůzka s lidmi z Hospodářské komory a v deset domluva s partajními poslanci na strategii pro dnešní hlasování. Když ho v jedenáct ve sněmovně dostihneme, je na něm ten fofr znát: vypadá přepadleji než na plakátech, občas zakašle, ale ochotně souhlasí s tím, že mu budeme po zbytek dne „v patách“. „Můžete se mnou i na toaletu,“ utrousí.

Mezi zdejšími veřejnými činiteli je šéf zelených a současný ministr životního prostředí Bursík zvláštní úkaz, tak trochu vytržený z (anglosaských) příruček o mladém úspěšném politikovi, modré oči, krátce střižená patka, místo kravaty mu z rozhalené košile vykukuje bíle tričko. Ještě mu netuhnou…