0:00
0:00
Dopisy28. 1. 20074 minuty

Dopisy

Dopisy od našich čtenářů.

Astronaut

Plodné pařeniště inženýrů, ne hudebních skupin

Reaguji na článek Je deset, končíme! v Respektu č. 3/2007. Chtěla bych vyjádřit hlubokou soustrast studentům ČVUT, kteří bydlí na sedmém bloku areálu vysokoškolských kolejí ČVUT na Strahově.

Domnívám se, že studentská kolej ČVUT má být „plodné pařeniště“ vzdělaných inženýrů, a nikoli „plodné pařeniště“ hudebních skupin, jakkoliv kvalitních. Na koleji mají studenti bydlet, a dokonce se i učit! Za to si také kolej platí. Hlučný podnik nemá ve studentské koleji (ani na jiném místě určeném k bydlení) co dělat. Obávám se, že sebelepší odhlučnění od tak velkého hluku nepomůže. Jakkoli není žánr provozovaný v klubu moje parketa, věřím, že je skvělý a měl by mít někde prostor. Věřím, že takový prostor se těžko shání. Ale neměl by to být problém studentů ČVUT.

Vzpomínky pana Kučery zakládajícího klub „…nakonec táta zastavil auto a já si ještě půjčil v bance“ mě nedojaly. Studenti si za své nesnesitelné bydlení na koleji platí částky, které je nebo jejich rodiče významně finančně zatěžují. To mě dojímá mnohem víc, zvláště s ohledem na to, jaké bydlení si to platí.

„Sedmička stojí celá na toleranci.“ „Závislí na nikotinu si chodí zakouřit na mráz před klub.“ Takže tolerance k hluku ano, ke kouři ne. Tolerance, jak se komu hodí. Podotýkám, že na koleji nebydlí žádní moji příbuzní.

S pozdravem Moderní je nehlučet

Ing. Helena Bulková, Karlovy Vary

↓ INZERCE

Orkán, lesy a lesníci

Lesníci naříkají a sčítají škody v lesích způsobené lednovým orkánem. Padlo prý sedm milionů kubíků dřeva. Mělo by však být jasně řečeno, že si za to lesníci mohou do značné míry sami. Možná to zní na první pohled podivně, za vítr přece nikdo nemůže. Ano, za vlastní vítr ne, ale za jeho následky ano. Vysvětlím stručně proč.

Jedete-li dnes, krátce po orkánu, českou krajinou, vidíte hlavně vyvrácené smrky a polámané borovice, mnohem méně listnáče. Je nápadné, jak hodně polomů je v sousedství pasek. Lesníci dvě století sázejí smrkové, někde borové monokultury tam, kde smrk ani borovice nemají svá přirozená stanoviště. V hustém zápoji jsou stromy tenké, všechny stejně velké, stejnověké, a tak náchylné k rozmanitým kalamitám. Smrk má navíc mělký kořenový systém, snadno se vyvrátí. V souvislém porostu si stromy poskytují jakousi oporu, vzájemně lépe odolávají větru. Vytvoříme-li paseku, stromy na jejím okraji tuto oporu ztratí a snáze padnou větru za oběť. Navíc se na pasece vítr více „rozběhne“, nic mu nebrání.

Naši lesníci stále žijí svým myšlením a způsoby hospodaření na úrovni 19. století a neustále vysazují smrk (případně borovici) téměř všude. Tyto rychle rostoucí monokultury se začaly vysazovat na počátku 19. století jako reakce na zoufalý nedostatek dřeva, které bylo v té době v podstatě jediným palivem. Řešila se tak rychle vlastně první energetická krize a mělo to tehdy své oprávnění. Jenže dneska není společnost na dřevě tak závislá, navíc se dováží levné dříví odjinud.

Lesníci se nemohou divit, že umělé, nepřirozené porosty jsou náchylné nejen k větru, ale i např. k napadení kůrovcem, houbovým chorobám apod. Problémy by do budoucna do značné míry vyřešilo vysazování smíšených a listnatých lesů takových, jaké u nás kdysi přirozeně rostly a které byly mnohem odolnější ke zmíněným kalamitám. Těžit by se mělo výběrově, nikoliv holosečným způsobem.

Chtělo by to však změnit technokratický přístup našich lesníků a naučit je alespoň trochu ekologicky myslet. Nevidět jen produkci dřeva, nýbrž také další a neméně důležité funkce lesa (vodoochrannou, protierozní, klimatickou, uchování biologické rozmanitosti a jiné). Nedávný orkán by pro ně mohl být ponaučením.

Karel Prach

(Autor vyučuje ekologii a geobotaniku na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a byl jedním ze spoluautorů Stanoviska vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů z jara 2006.)


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].