Nebýt souzen jako vrah
Píše se září 1989. Vedoucí tajemník ideologického oddělení ÚV KSČ Jan Fojtík se v Berlíně schází se svým sovětským protějškem Vadimem Medvěděvem. „Prosím tě, řekni mně, jak to s náma vlastně myslíte?“ zoufale se ho ptá v soukromém rozhovoru u sklenky vína.
Píše se září 1989. Vedoucí tajemník ideologického oddělení ÚV KSČ Jan Fojtík se v Berlíně schází se svým sovětským protějškem Vadimem Medvěděvem. „Prosím tě, řekni mně, jak to s náma vlastně myslíte?“ zoufale se ho ptá v soukromém rozhovoru u sklenky vína. „Námi“ myslí normalizační vedení Komunistické strany Československa, zmatené a vyděšené Gorbačovovou „perestrojkou“. Chce zjistit, jaký osud jim v Kremlu připravili.
Fojtíkovi ani nikomu z jeho soudruhů se žádné jednoznačné odpovědi nikdy nedostalo. Gorbačov se zabýval svými problémy a o československé vedení se nezajímal. „Dvacet let jen poslouchali rozkazy, respektive ‚přání‘ Moskvy, a najednou rozkazy přestaly přicházet,“ píše historik Miroslav Vaněk v nedávno vydané knize Mocní? A bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Kniha je analýzou rozhovorů, které v letech 2003–2005 vedli pracovníci a spolupracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR s bývalými československými disidenty a předlistopadovými stranickými špičkami.
Jak se tehdejší komunističtí funkcionáři dívali na „perestrojku“? Jak posléze vnímali skutečnost, že pozbyli moc? Nakolik přiznávali vlastní neschopnost? Editor knihy Vaněk, který se těmto tématům ve sborníku věnuje (v kapitole Proč přišli o moc?), nedochází k žádným radikálním závěrům, jež by měnily pohled na dějiny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu