Vrazi v talárech chtějí klid

Ludmile Brožové-Polednové bylo dvacet sedm let, když dostala svůj životní případ: za bzučení filmových kamer a pod křovím novinářských mikrofonů zasedla k procesu, který bez nadsázky poznamenal dějiny téhle země. A mladá žalobkyně splnila svůj úkol na výbornou: závěrem měsíčního soudu pronesla projev, který doprovodil na šibenici opoziční političku Miladu Horákovou. Jenže nic nevydrží věčně. Totéž, co před půlstoletím vyneslo paní Brožové velkou chválu, jí dnes hrozí doživotím. Policie totiž ji a dalšího prokurátora monstrprocesu obvinila ze „spoluúčasti na vraždě“. Státní zástupce ale případ detektivům vrátil. Filmy a nahrávky projevů nenávisti mu nestačí, chce jasný důkaz, že prokurátorka už tenkrát jistě věděla to, co je všeobecně známo teď: že nejde o soud, ale o divadlo, na jehož konci je dopředu rozhodnutý provaz. A nic podobného se policii nedaří najít. Nad opožděnou spravedlností se tedy stahují mračna. Ale možná taky ne.

Co chcete?

Na plzeňském předměstí Slovany stojí honosný činžák. Budovu krášlí červené hlavice korintských sloupů, fasáda je zdobená štuky. Je to zvláštní náhoda, ale náměstí pojmenované po Miladě Horákové je jen pár minut chůze od bytu bývalé prokurátorky. Celé roky tudy musela chodit, ale jestli a jak přitom vzpomínala na ženu, kterou poslala na smrt, doprovodila do popravčí komory a také viděla umírat, se asi nedozvíme. Paní Polednová totiž s novináři nemluví a do telefonu na otázky jen tiše říká: „Nechte mne být.“

Stejně jsme se ale za ní do Plzně vydali, přes pochopitelný ostych, který v nás naléhání na starou paní vyvolává. Vždyť byla prokurátorkou při procesu, při kterém padaly hlavy a který v českých dějinách nemá obdoby. Brožová i její spolužák a dnes spoluobviněný Antonín Havelka byli „rychlokvašky“ z dvouleté Právnické školy pracujících. Při procesu oba mládežníci podléhali justičním „esům“ té doby, Juraji Vieskovi a Josefu Urválkovi, kteří již nežijí. Podle jejich pokynů oba mladí prokurátoři vyslýchali obžalované, účastnili se všech schůzí a porad, na nichž komunističtí funkcionáři pilovali detaily vražedného divadla, a svoji práci v něm dotáhli bez zdráhání až do konce. Závěrečná řeč Ludmily Brožové, plná nenávisti a pohrdání vůči „zrádcům, od kterých se s hnusem odvrací náš lid“, byla jedním z posledních projevů, které Milada Horáková a další tři odsouzení před popravou slyšeli.

Byli oba tehdejší prokurátoři věřícími komunisty, kteří se domnívali, že smrtí odsouzených brání stát? Opojila je moc, anebo měli sami strach? Na to mohou nejlépe odpovědět jen oni sami. Na chodbách tichého domu na plzeňském předměstí visí obrázky zvířat a krajin. A ve třetím patře, kde bývalá prokurátorka bydlí, jsou na zdech dokonce drobná umělecká díla, nabílené paličky ječmenu a stvoly obilí pod sklem. Na zvonění u dveří se dlouho nikdo neozývá. Pak se pohne špehýrka. „Co chcete?“ Říkáme, že se jí chceme zeptat na trestní stíhání. „Mám chřipku. Jděte pryč. Nebudu s váma mluvit,“ slyšíme prosebný, starý a unavený hlas.

Laskavá paní a nemocný pán

V okolí je paní Polednová známá pod přátelskou přezdívkou „právnička“. Sousedé na patře ji chválí za její laskavost a vlídnost. Pro děti z domu má vždycky nějaké to lízátko, ráda si posedí na lavičce u blízkého hřiště. Na téma Horáková či procesy z padesátých let se ale tady v domě nikdo bavit nechce. „Prosim vás, to bylo dávno!“ je ta nejčastější odpověď. A že by se oblíbená paní ze třetího patra mohla sama octnout před soudem? „Spoluúčastenství na vraždě? Zbláznili ste se? Taková hodná paní by nic špatného neudělala!“ rozhořčuje se paní ve středních letech. Jinak se na to dívá jiný soused, bývalý učitel z nedaleké základní školy. „Z morálních důvodů by měla jít před soud a také být odsouzena.“ Když ale starý pán slyší, že sousedce by při soudu hrozil kriminál na 12 až 15 let, tak je proti – ale ne z humánních důvodů. „Zavřít ji, aby umřela ve vězení? Aby měli komunisti svatou mučednici? To se nesmí stát!“

Druhý prokurátor, Antonín Havelka (86), bydlí se svou ženou na jednom pražském sídlišti. „Prosim vás, nechte ho být, je po operaci,“ říká o něm jeho manželka Zdena. Podle ní bývalý prokurátor svoje trestní stíhání ani příliš nevnímal – už totiž téměř nevidí a neslyší. Podle manželky je od roku 1964, kdy byl špatně léčen na TBC, invalidní. K nemoci se přidaly i psychické poruchy. A dnes Antonín Havelka nevychází z bytu, je na lůžku. „Za těch padesát šest let, co jsme spolu, jsme o procesech nemluvili,“ říká paní Zdena.

Zastavené stíhání

Trestní stíhání za účast na vraždě si oba bývalí prokurátoři ze schránek vyzvedli loni v říjnu. Lopatky božích mlýnů ale hned nato pozastavil příkaz státního zástupce, kterému k obvinění chybí přímý důkaz. A to zní velmi podivně. Připomeňme, že proces s Miladou Horákovou je obecně známý a zřejmě pro svou hrůznost – byl první a byla popravena zcela nevinná žena – zanechal dosud živou ránu v národním podvědomí. Nedávno byla na motivy procesu uvedena divadelní hra. O statečnosti ženy, vězněné nacisty a popravené komunisty, se učí děti ve školách. Po Miladě Horákové jsou pojmenovány ulice a náměstí všude po Čechách. A sehnat informace o procesu je také velmi jednoduché. Dobová propagační brožura „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice“, která byla vydána ve statisícovém nákladu, je ke koupi za pár korun v antikvariátech.

Tehdy známí politici a intelektuálové byli absurdně obviněni z pokusu rozpoutat válku. O tom, jak byl proces řízen a jak bylo odsouzenými manipulováno, že byli mučeni a museli se své kajícné řeči učit nazpaměť a stovky dalších detailů, víme z rozsáhlé odborné literatury – zřejmě nejfundovanější je běžně dostupná kniha historika Karla Kaplana. A téměř šestihodinový filmový dokument, jejž nechala při procesu pořídit Státní bezpečnost, při svém nedávném promítání na festivalu v Uherském Hradišti vzbudil obrovský zájem. Zatímco Havelku zaznamenává tu nervózního, tu polospícího, Ludmila Brožová vystupuje jako sebejistá žalobkyně. „S mladickou energií a horlivostí fanatika vystupuje proti obviněným,“ říká režisér Martin Vadas. „Z filmu je také jasné, že Brožová byla v procesu nasazena na ženy. Ženy souzené pouze muži by totiž mohly u veřejnosti vzbudit soucit,“ říká historik Petr Blažek.

Proč bylo tedy trestní oznámení staženo? Jaké další důkazy o roli obou prokurátorů v procesu může ještě státní zástupce chtít? Mluvčí městského zastupitelství Martin Omelka říká: „Není pochyb, že proces proti Direktoriu z roku 1950 byl zmanipulovaný a že došlo k justičním vraždám na objednávku. Bohužel opravdu chybí přímý důkaz. Takový, který by dokazoval, že Havelka a Brožová byli na výši trestu domluveni předem.“

Jinými slovy – všichni dobře víme, že monstrprocesy byly zločinné a popravy že byly vraždami, ale neexistuje papír, kde by bylo napsáno: „Zabijeme Horákovou“ – podpisy Havelka a Brožová.

Jinak než státní zástupce se k důkazům o vině obou prokurátorů staví historik Peter Blažek. „Od dob procesů s nacisty víme, že při politických vraždách obvykle neexistují žádné písemné důkazy,“ říká. „Žádné rozkazy, hlášení či podobně. Tyto důkazy je těžké, ne-li nemožné najít, ale lze je vyvodit z jiných materiálů. Tresty smrti se ‚upekly‘ na tajných poradách na ministerstvu spravedlnosti i jinde. Ze zápisů z porad i z výpovědí členů komisí je jasné, že Brožová i Havelka se jich účastnili. Proti Urválkovi či Vieskovi to byly malé ryby a vlastně poslouchali rozkazy. Není ale pochyb o tom, že smrtícímu mechanismu procesů aktivně sloužili. Možná že to nelze dokázat před soudem, ale z pohledu historika jsou oba prokurátoři jednoznačně vinni.“

Pátrat dál

Je letní vedro. U vysoké prosklené budovy v pražských Vršovicích parkuje autobus, za jehož okny hlásá velká cedule: Zájezd. Štíhlá blonďatá policistka s pouty a pistolí na opasku žertuje s kolegy, kteří z budovy vyšli na cigaretu. Další mladí a opálení policisté se smíchem a halekáním právě do autobusu nastupují. Na slunci, v ruchu moderní křižovatky 21. století, působí archivní zprávy o procesu z padesátých let doslova jako ze záhrobí. A právě tady na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sídlí policejní experti, kteří mají vyhledávání zločinců v archivech jako náplň práce. Major Ilja Pravda, který trestní stíhání Brožové a Havelky inicioval, nad rozhodnutím státního zástupce neskrývá rozmrzelost. „Jsem si jist, že oba podezřelí by měli stát před soudem. Budu v archivech pátrat dál. A objevím-li důkazy, bude trestní stíhání znovu zahájeno.“

Před deseti lety, kdy ÚDV vznikl, vzbuzoval naděje, že budou potrestáni alespoň ti nejhorší komunističtí zločinci. Ze známých prokurátorů, kteří odsuzovali k smrti, ale zatím všichni trestu ušli. Proč? „Nejčastějšími důvody zrušení našich trestních stíhání bývá prezidentská amnestie z roku 1960 nebo promlčení,“ říká mluvčí úřadu Jan Srba. Zdá se tedy, že pokojné stáří je zajištěno i těm justičním vykonavatelům komunistického teroru, u kterých není „důkazní nouze“ jako u Brožové a Havelky. S neřešenými případy „vrahů od psacích stolů“ ale, zdá se, nejsou postkomunistické Čechy nijak osamoceny. „V Německu byly po válce stovky ,krvavých soudců‘, kteří měli na svědomí mnoho trestů smrti, dány do penze. Nebyli ale souzeni, neboť vynášeli své rozsudky podle tehdy platných zákonů,“ říká česko-německá publicistka Alena Wagnerová. Bezradnost současné justice přiznává i bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl. „V tomhle komunisti vyhráli,“ říká skepticky. „Základní princip naší právní kultury ale tkví v tom, že bez přímého důkazu je každý, i zcela jasný zločinec, netrestatelný. Je prostě nutné respektovat práva každého podezřelého.“

Co s vrahy od psacího stolu? Debatujte na www.respekt.cz.