Proč se Češi pořád smějí

Kdo umí víc než pět českých slovíček? „Já umím šest – staropramen, kozel, prazdroj, Laterna Magika, becherovka, děkuji,“ odpovídá mladý muž v obleku a sklízí uznalé pohledy svých kolegů. Jsme v klimatizované zasedačce firmy Schott na periferii bavorského městečka Mitterteich, kde se právě pětice zaměstnanců pod dohledem interkulturní školitelky připravuje na spolupráci s českými kolegy ve Valašském Meziříčí. Česko je odtud vzdáleno pár desítek kilometrů, přesto pro většinu přítomných představuje tajuplnou, vlastně neznámou zemi.

Baťa byl Čech?

Je osm hodin ráno a školitelka Heike Birke si dala za cíl přiblížit svým mitterteichovským „žákům“ v následujících devíti hodinách, jací jsou Češi obchodní partneři. Seminář začíná historickým výkladem. Na tabuli visí dvanáct portrétů osobností českých dějin, od Cyrila a Metoděje až po Václava Klause. Elegantní čtyřicátnice v zeleném kostýmku vyzývá k soutěži, kdo přiřadí nejvíce osob k jejich citátům. První je z řady velkých „Čechů“ poznán Franz Kafka. „Tenhle vypadá jako úspěšný podnikatel,“ ukazuje manažerka Silvia Gonzalvo na Tomáše G. Masaryka. K podnikatelskému heslu ovšem patří portrét Tomáše Bati, jehož tvář – na rozdíl od jeho bot – tady nikdo nezná. Byl to opravdu Čech? „Jeho koncept podpory zaměstnanců je velice aktuální,“ hlásí se další ze žáků…