Honza napomíná svět

Když Česko nedávno navštívil ruský prezident, povzdechl si náš bývalý velvyslanec v Moskvě nad bezradností naší zahraniční politiky vůči této zemi (Říci Putinovi ne, Respekt č. 10/2006). To stojí za další debatu. Ona takzvaná bezradnost ohledně zemí, jako je Rusko nebo Čína, totiž mnohdy vyplývá z faktu, že ne vždy víme, co chceme, ne vždy víme, jak náš požadavek formulovat – a především nejsme při sdělování výhrad a našich postojů bráni příliš vážně. Proto mnohdy ty rozpaky. Důvodů je několik.

Hlava s máslem

Vysvětlovat malou vážnost faktem, že naše země nepatří mezi politické, vojenské, ale ani ekonomické mocnosti, je jistě možné, ale nevysvětluje to problém zcela. I malé země mohou být na mezinárodním diplomatickém poli autoritou. Musí ovšem splňovat několik základních předpokladů.

Prvním předpokladem je kontinuita, předvídatelnost a stabilita našich zahraničněpolitických postojů. Druhým pak je důvěryhodnost společenských elit, především politické reprezentace. Třetím je úroveň celé společnosti, vzděláním a kvalitou státní správy počínaje a soudnictvím konče. Nemalou roli hraje i míra korupce a historický vývoj. Pojďme některé z těchto podmínek jen krátce okomentovat.

Naše zahraničněpolitické postoje jsou zajisté dlouhodobě stabilní, co se týče vztahů ke Kubě či Bělorusku, ale ty nejdůležitější vůči EU jsou poznamenány mírně řečeno nestabilitou. Jen pro příklad. Vláda prosazuje Směrnici o službách tak, jak ji připravila…