Jeden den v životě

Je druhýho ledna a zvenku je slyšet zvuky léta. Buenos Aires. Dobrý Vzduchy.

Uvařim kafe a zapnu internet.

Čtu si novoroční projev českýho prezidenta, kterej se každodenně snaží prosadit svoje zastaralý názory na cokoli do života normálních lidí. Vylezu na balkon a léto je v plnym proudu. Letní prázdniny už dávno začaly. Vidim lidi, jak běhaj po parcích, kde rostou krásný stoletý stromy. Koukám na beton baráků za parkem. Kam dohlídnu – beton.

Pustim pracovní email a začnu vyřizovat věci, který musim řešit po telefonu. Do práce nejdu, protože bych zratil důležitou hodinu. Ta hodina je superdůležitá pro někoho, kdo pracuje pro finskou firmu v Argentině. Jestli chci něco FAKT vyřídit, musim Finy chytnout dřív než vodejdou domů. Maj přede mnou PĚT hodin náskok! Telefonuju a posílám elektronický data. Většinou se mi povede to do jedenácti všechno zvládnout.

Volá můj šéf: „Kde seš?“

„No doma…“

„Jak to, že seš doma!“

„No, normálně, sem dom…“

„Máš bejt v práci!“

„Ale, já pra…“

„Dělej! Kdy přídeš?“

„Ve dvanáct!“

„COŽE!!??“

„No…“

Sbalim počítač a vyrazim. V dálce vidim skyline komerčního centra a dvě věže, černý kopie Dvojčat z New Yorku. Musim dát větrání v autě na vnitřní okruh. Promyšlenej systém autobusový dopravy DOBREJCH VZDUCHŮ způsobuje dlouhý fronty nastartovanejch…