V zemi odstřelených Buddhů

Únosy a první demokraticky zvolený parlament po občanské válce. Sebevražední atentátníci a nevídaně se šířící vzdělanost, stovky obětí bojů a nově postavené silnice. Afghánistán čtyři roky po porážce fundamentalistického Tálibánu. Tady je reportáž ze země, jejíž úspěch je i pro nás důležitější, než by se mohlo zdát.

Fazel má jen jednu nohu. Šlápl na minu české výroby položenou ruskými vojáky někdy mezi lety 1979 až 1989, kdy v zemi zaváděli pořádek a nastolovali klid. Stalo se to na jednom ze svahů nad městečkem Čarikar tvořícím vstup do slavného, nedobytného a nepřístupného Pandšírského údolí, které Fazel bránil tak urputně, že je dodnes silnice vedoucí po jeho dně lemována stovkami sovětských ohořelých tanků. Léta mu pahýl hnisal a mokval, neboť amputace proběhla v polních podmínkách, bez anestezie a čistých obvazů. Těžké zranění Fazela přeřadilo z funkce polního velitele do kategorie válečných veteránů. Potkala jsem ho v prosinci roku 2001, těsně poté, co americké bombardování vyhnalo ze země tálibány a do Kábulu se začali vracet lidé z hor i uprchlíci z okolních zemí. Fazel přijel na korbě stařičkého náklaďáku značky Kamaz sovětské výroby spolu s celou svou rodinou z Pandšíru, který odolal nejen Sovětům, ale i tálibánům. Stal se jediným a posledním útočištěm těch, kteří neutekli před fundamentalisty do zahraničí a zůstali doma, v Afghánistánu. Po cestě se Fazelovi přitížilo. Ve…