Minulost není mandarinka

„Já bych je normálně postřílel,“ zvedá hlas viditelně rozrušený žák deváté třídy na chodbě základní školy Litvínovská v Praze-Proseku. Myslí tím lidi, kteří se za minulého režimu podíleli na věznění a týrání takzvaných vlastizrádců. A děti hemžící se kolem se jeho emocím nediví. Prosecká škola se totiž zapojila do projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Příběhy bezpráví – komunistické Československo a žáci už zhlédli dokument o koncentrácích 50. let. „Pořád nechápu, jak tohle vůbec mohlo projít,“ říká deváťák. „Bavil jsem se o tom s tátou a on mi prostě nedokáže říct, jak to, že tady komunisti mohli vládnout tolik let, když přece všichni věděli, že dělají jenom svinstva. Řekl mi akorát, že kdo si to neprožil, neumí si to představit.“

Žádná jména, prosím

Lidi z Člověka v tísni zajímala přesně opačná věc: jak to udělat, aby si tu propast komunismu dokázal představit i ten, kdo ho nezažil. Příběhy bezpráví (viz box) jsou pokusem o odpověď.

„Po filmu byla diskuse s bývalým letcem v Anglii, on trval na dvou hodinách a já si byla jistá, že to špatně dopadne, protože děti tak dlouho neudrží pozornost,“ říká třídní učitelka proseckých deváťáků Markéta Patrasová. „Jenže se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Nikoli dvě, ale dvě a půl hodiny seděli všichni jako zařezaní a poslouchali s otevřenými pusami, zaskočeni tím, co…