Lekce smíru z Francie

Hořící auta, zranění policisté, jeden ubitý starší muž. Minulé dva týdny ve Francii vypadaly skrz objektivy kamer hrozivě a pro tamní obyvatele jistě ve skutečnosti i byly. Teď už násilí ustupuje a je možné podívat se na celou událost bez emocí. A viděno střízlivýma očima: šlo o lekci, ze které stojí za to se poučit. Nikoli katastrofu, která by měla Evropu uvalit do nějaké beznaděje a strachu.

Neselhalo to, co není

Hledat východisko z pouličních násilností není snadné. Receptů a rad se objevuje celá řada, některé z nich znějí jednoduše. Zastavit přistěhovalectví, každého, kdo nechce respektovat západní hodnoty, poslat kamsi pryč, pustit z hlavy naivní snění o multikulturním ráji.

Všechna tato rázná „řešení“ však nejsou nic jiného než prázdné salónní řeči a vlamování se do otevřených dveří. Vstřícná přistěhovalecká politika je už dávno minulostí. Do Evropy stále sice přicházejí žadatelé o azyl, jde ale o hrstku lidí ve srovnání se šedesátými lety, kdy sem s požehnáním úřadů i veřejnosti proudila žádaná a levná pracovní síla. Také poslat někoho „domů“ nejde. Mládež afrického nebo asijského původu se v Evropě narodila, a je doma tady. Alžírsko nebo Pákistán je pro ně cizí zemí rodičů nebo spíš prarodičů. Řeči o tom, že ani v Evropě nejsou doma, jsou velkou paušalizací. Spousta z nich se v Nizozemsku, Británii nebo Francii doma cítí, zřejmě dokonce…